Čekaje v řadě u pokladny v nějakém obchodě, sklouzl jsem pohledem na usmívající se tvář pána středních let. Nebyl to vlastně pán, nýbrž jeho podobizna v barevném rámu na stěně. „Jsem tu pro Vás,“ ujišťoval titulek a já byl v duchu rád, že zde mám takovou oporu. František Vopršálek - manažer prodejny, stálo tam dále. Ale, pomyslel jsem si, pan Vopršálek nejen dbá o své zákazníky, ale dotáhl to až na managera! Ba ne, Franta není žádný přidavač a kdesi cosi, je z něj „pan šéf“, má jistě přepychovou kancelář a personál kolem něho chodí po špičkách. Skoro se mi zatočila hlava, když jsem se podíval do výšin jeho postavení.

„Nepospíchej tak,“ oponoval kritický jazýček mého já, „nezdá se ti, že pan manažer Vopršálek je jednoduše vedoucí?“ „Vedoucí? Neblázni, člověče,“ bránil jsem se překvapeně, „slovo vedoucí je archaismus! Kde to žiješ, že voláš zpět takovou mumii?!“ „Ba ne, docela stejné je dělat managera i vedoucího prodejny,“ pošťuchoval jazýček.

„Co tě vede, hlupáku, vedoucí kdysi zajišťoval chod nějakého ušmudlaného krámečku, objednával zboží, káral zaměstnance, když udělali chybu a vůbec dělal, co bylo potřeba. Taková přízemničina a srovnávat to s MANAGEREM, že ti hanba není!“

***

Prkotina, připouštím, ale ukazuje na závažnější skutečnost. Nutí mě to občas z plna hrdla se zasmát, když hledím na překotné podlézání „světu“. Klopýtáme přes sebe při snaze ohromit svým slovníkem, rochníme se po uši v anglických výrazech, tetelíme se blahem, když nás někdo nazve leading co-managerem nebo jakou hámotinou. Za každou cenu se chceme odlišovat od ostatních, chceme se povýšit nad dav, nad ten nevzdělaný a zabedněný dav. Když už jsme se v Americe nenarodili, zavděčme se jí alespoň mluvou. Pane řediteli, Vy budete CEO a já, prťavý mistříček, budu technical supervisor, co Vy na to? Platí.

Hrdlo se náhle setsakramentsky svírá úzkostí.

„Co Váš rodný jazyk, pane economical advisore?“

„Well, můj rodný jazyk… Á, myslíte češtinu, že? Hm, vcelku dobrý nástroj, jak se naučit anglicky, sir.“

Děti se bezpodmínečně a již v útlém věku nahánějí do drahých kurzů cizích jazyků; skvosty mluvy mateřské jim zůstávají utajeny. Čeština je vyčpělá, vypelichaná - zkostnatělý jazyk. Není in, to je to. Pravda, dnes se neřekne: Jde s dobou. Dnes nejsi sto let za opicemi, dnes jsi out. Z huby se nám linou třpytivé kadeře slov, ale ta slova jsou prázdná. Jsou prázdná a líbí se; až se líbit přestanou, zmuchláme je a vyhodíme - a někdo vyrobí nová.

Čeština je krásný, bohatý, ušlechtilý a moudrý jazyk. Neprzněme si ji hlupáctvím a povrchností. Slouží nám oddaně a trpělivě, věnujme jí za to několik minut a pokusme se spolu s Josefem Horou najít „slova, jež neumírají, když přešel zvuk.“

15.4.2006