Jsou lidé, kteří nás stále překvapují, i když jsou vlastně stále stejní. Takže článek Bohumila Doležala z LN 29. 4. 2011 Čech jazyka německého překvapil i nepřekvapil. Je to vlastně nekrolog za přítele a spolupracovníka Bohumila Doležala, sudetského Němce, politika a vědce Dr. Rudolfa Hilfa. Po přečtení jistě nezůstane jedno oko suché, jaký dobrý člověk nám – tedy B. Doležalovi - to odešel. Již před časem jsem o Dr. R. Hilfovi na stránkách NP psal: Kdo inspiruje Bohumila Doležala?

Z nekrologu v LN se nedozvíte, že Dr. Hilf byl dlouholetým funkcionářem Sudetoněmeckého Landsmanšaftu. Byl v něm nejbližším spolupracovníkem jistého rytíře Rudolfa Lodgmana von Auen. Protože se jedná u nás (bohužel) o téměř neznámou postavu, trochu ji představím.

Lodgman von Auen, byl od roku 1911 jako nestraník poslancem v rakouské Říšské radě. Byl vůdcem německých poslanců z Čech, Moravy a Slezska. Po vzniku ČSR byl předsedou a nejvýraznější stranickou osobností Deutsche Nationalpartei (DNP,založena 21. září 1919 v Olomouci). Byla v ideologické i personální kontinuitě s Deutschradikale Partei Rakouska-Uherska. Hlavním bodem stranického programu bylo odmítání vzniku ČSR, odmítání výsledků Saint–Germainské mírové smlouvy, tj. začlenění německy osídlených oblastí do československého státu a co nejdříve sjednocení všech německy mluvících oblastí s německou říší. V tomto německém programu se nejednalo jen o české země, ale o Východní Prusko, Polsko, Korutany včetně Slovinska, jižní Tyroly, Alsasko–Lotrinsko, části Holandska i Dánska. Tato nacionalistická skupina zásadně odmítala konstruktivní spolupráci s československou administrativou. Od politiky Konráda Henleina je dělil názor na identitu sudetských Němců, Henleinem chápanou jako „sudetendeutscher Stamm sui generis (sudetský kmen)“, což v Lodgmanových očích oslabovalo všeněmeckou sounáležitost. Své výhrady k Henleinovu postoji a Spannovu učení zdůvodnil Lodgman v obsáhlém dopise adresovaném 10. února 1938 Adolfu Hitlerovi. V souladu se svým všeněmeckým smýšlením oslavoval Lodgman zábor Sudet německou armádou, což dokumentoval děkovným dopisem Adolfu Hitlerovi: „V den vstupu německých oddílů do Teplic – Šanova zdravím Vás, můj Vůdče, z plného srdce jako zástupce říše. Děkuji prozřetelnosti, že mi dopřála dožít se tohoto dne, kterýžto den jsem očekával od svého mládí a na jehož příchod jsem věřil během posledních dvaceti let, přes vzmáhající se zoufalství.

V knize Der wahre Staat (Opravdový stát) jeden z guru sudetoněmeckého nacionalismu hlásajícího nutnost spojení Sudet s říší a ovládnutí českého prostoru, představitel směru příbuzného s von Augenem a protivník K. HenleinaOthmar Spamm popisoval průměrného Čecha jako: ”... polovzdělanou kreaturu, do jisté míry chráněnou německým vlivem, …politicky netolerantní a nespolehlivou, sociálně věčně nespokojenou a vždy národnostně vtíravou. Tito Slované nikdy nemohou dosáhnout kulturní úrovně Němců, protože, jejich elita byla absorbovaná a vylouhována oduševnělejší německou komunitou. Pouze přechodná německá slabost v roce 1918 umožnila tomuto méněcennému lidu ustavit svůj vlastní stát a nyní nutí sudetské Němce snášet hanbu a potupu pod jejich krvavou knutou.”

Dále stojí za citaci z knihy jeho názor „… tři miliony Němců, kteří trpí pod krvavým bičem poloavarských Čechů. Obecněpovažovali tito sudetoněmečtí politici neněmecké národy za méněcenné a Židy za neštěstí německého národa (Juden sind unser Unglück).

Po prohrané válce se stal Rudolf Lodgman von Auen prvním předsedou Svazu sudetoněmeckého Landsmannschaftu. (Už víte, odkud zřejmě bere pan Doležal své názory na Čechy – viz např. jeho slova článku v LN o české touze „tahat partnery za nos"?!). Von Lodgman byl nositelem Velkého záslužného kříže Spolkové republiky Německo (Großes Verdienstkreuz der Bundesrepublik Deutschland), který mu byl propůjčen v roce 1952. Zemřel r. 1977 ve věku osmdesáti pěti let.

Právě jemu dělal pan Dr. Hilf až do roku 1959 poradce pro zahraniční politiku sudetských Němců. Pro své aktivity byl v roce 1993 v porevolučním nadšení jmenován „Čestným občanem Aše“, za to, že se ze svého hlediska snažil najít platformu „spolupráce“ mezi sudetskými Němci a Čechy. Udíleči čestného občanství asi dost nerozuměli jeho němčině anebo byli politicky naprosto naivní.

Jeho názory pak lze objasnit na výroku Othmara Spanna, jednoho z nehitlerovských německých nacionalistů, z jehož idejí (např. kniha “Vom Wesen des Volkstums”) dnes Landsmanšaft čerpá: Spor mezi národnostmi je v podstatě duchovní boj, není to boj o koryto, o uhelné hutě, nýbrž spor o životní právo nejvyšších duchovních statků. Každý Volkstum zastává jiné duchovní statky, obhajuje jemu vlastní duchovní stanovisko a jedinečné hodnoty. Žádný Volkstum není bez ceny a každý má nárok na existenci – ale nikoliv ve stejné míře!"

A v tom je onen „detail“, v kterém se skrývá ďábel. Jako v otázce, zda stavět na místech nálezů zavražděných sudetských Němců památníky, nebo jen kříže anebo nic. A proč my máme stavět pamětní místa na místech, kde se Češi dopustili zabíjení Němců, a proč nemají tedy stejnou povinnost Němci stavět pomníky na tisícinásobném počtu míst, kde oni vraždili Čechy. A proč nemají páni Doležal a Vondráček stejně zásadní zájem na tom zjistit, kde jsou stovky neoznačených hrobů obětí německého běsnění.

Nelze přijmout „smírné návrhy“ sudetských Němců, presentované právě panem Dr. Hilfem, že "každý má nárok na existenci – ale nikoliv ve stejné míře“. To byl také ve skutečnosti ten důvod, pro B. Doležalem citovaný neúspěch společného prohlášení sudetských Němců a Čechů. Jak říkají pamětníci, to byl takový výplod německého nacionalismu a protičeské zapšklosti, že jej nemohl nikdo soudný z české strany podepsat. A odmítli jej podepsat i mnozí Němci. Tento dosti šílený text (z české strany chválený jen B. Doležalem) měl přesto svůj kladný význam. Ukázal, jak je pod politicky korektními slovy na sudetoněmecké straně schována druhá, odvrácená janusovská tvář sudetského myšlení. Práce Dr. Hilfa pak měla tedy význam v tom, že většina „smiřovačů“ pochopila, co vlastně znamenají z druhé strany pronášená slova o „právu na sebeurčení“ a „napravení chyb zločince Beneše“. Na druhé straně i sudetští Němci, alespoň někteří, začali pomalu chápat, co se skutečně stalo a co jejich otcové vlastně vyvedli ve vztahu k Čechům. To, že tohle jaksi dodnes nepochopil B. Doležal a další, je jiná věc. Dr. Hilf se ze svého krajně nacionalistického postoje snažil nějak s Čechy domluvit. Oceňme to. Toho nejsou dodnes všichni sudetští Němci schopni.

Dr. R. Hilf mohl skutečně říkat že je “ein Böhme deutscher Zunge“. A B. Doležal má pravdu že takový tvor už neexistuje. Ten mohl existovat jen v době, kdy byla čeština jazykem venkovanů a služek. Jakmile se vrátili Češi na scénu jako národ a „Böhmem Deutschen“ to odmítli akceptovat a jejich špičky se to rozhodly vyřešit zlikvidováním Čechů jako národa, byla jen otázka času, kdo zmizí z dějin. Jsou to sudetští Němci. Dr. Rudolf Hilf byl jedním z nich. Zajímali jsme ho. Většině zeměkoule jsme ukradení.