Edvard Beneš se účastnil politických aktivit, z nichž po takřka 400 letech opět povstal samostatný český (tehdy pod názvem československý) stát. Je spojen s vystupováním Československa na mezinárodní scéně a byl účasten událostí, které vedly k jeho zániku. V exilu pracoval na jeho obnovení, aktivně vystupoval za války i po jejím skončení v roce 1945 a svou poslední politickou roli sehrál v únoru 1948. Dnes lze na vše nazírat z různých stran, zpochybňovat, vynášet soudy nebo radit. V plné míře to dopadá i na Beneše. Takřka nekonečné diskuse lze vést o tom, co a jak měl správně v té či oné době udělat. Nejstarší výtky jsou spojeny s Benešovým vystupováním na jednáních při uzavírání mírových smluv, kde údajně spolu s Masarykem lhali, když na Versaillské konferenci zatajili existenci 3 milionů Němců v Československu. S tímto názorem přišla americká historička Mary Heimannová, autorka knihy Czechoslovakia: The State That Failed vydané v roce 2009 (česky vydáno v roce 2020 pod názvem Československo, stát, který zklamal).

Někteří se chytli této možnosti revidovat historii. Francouzi by se tak vůči de Gaullovi nechovali, stejně jako Britové k Churchillovi, avšak české sebemrskačství nezná hranic. Vše prý bylo jinak a špatně. Masaryk byl podvodník a lhář, kterému Beneš ochotně ve všech špatnostech sekundoval. Ti, kteří na Versaillské konferenci rozhodovali o novém uspořádání Evropy, byli jimi sprostě oklamáni. U zrodu Československa tak údajně stála obrovská lež. Tím je oprávněnost jeho vzniku zpochybněna.

Podle americké historičky Beneš s Masarykem přiznali jen několik stovek tisíc Němců v Československu. Mimo jiné tak „napálili“ britského premiéra Lloyda George. Ten se pak měl vyjádřit, že byl podveden. Proto představitelům Československa už nikdy nevěřil. Heimannová je v zahraničí uznávaná jako přední znalec československé historie. Přitom její fabulace o lhářích Masarykovi a Benešovi a napáleném Lloydu Georgovi je naprosto slaboduchá. Je vrcholem naivity věřit, že nikdo ze Spojenců by neměl relevantní informace o národnostní situaci ve střední Evropě. Zpravodajci museli znát minimálně to, co bylo dostupné v tehdejších encyklopediích. Např. známá encyklopedie Meyers Grosses Konversations-Lexikon (1902-1908) v hesle Čechy uvádí: 6 318 697 obyvatel, z toho 37,3 % Němců a 62,7% Čechů. Morava: 2 437 706 obyvatel (27,9% Němci, 71,4% Češi, Moravané a Slováci), Rakouské Slezsko: 680 422 obyvatel (44,7% Němci, 33,2% Poláci, 22,1% Češi). Údaje jsou k roku 1900. Že by to pro představitelé Británie a Francie bylo tajemstvím?

Dnešní historik možná srovnává politiky z roku 1919 s politiky z roku 2009. Politiky jednající na mírové konferenci v Paříži v roce 1919 ale nelze považovat za hlupáky, kteří by naletěli na tak průhlednou lež. Museli by být nepříčetní. Beneš je tak v dnešním nazírání na československou historii démonizován hned od vzniku státu. Lidé jako Lloyd museli dobře vědět, jak to v Rakousku-Uhersku z národnostního hlediska vypadá. Je však možné, že později mohli někteří svůj názor změnit, když viděli, co vše v 30. letech 20. století z rozpadu Evropy na malé státy vzešlo a vývoj směřuje k nové válce. Faktem je, že Beneš na mírové konferenci obhajoval historické hranice českých zemí. Bylo tomu vyhověno i z toho důvodu, že československé vojsko v Rusku zabráněním návratu stovek tisíc německých zajatců na západní frontu po uzavření brestlitevského míru 3. března 1918 významně přispělo k vítězství. Uznání hranic bylo logickým výsledkem československé diplomacie, podílu na vítězství a nikoli výsledkem Benešových úskoků a lží.

O roce 1938 a událostech předcházejících Mnichovskou dohodu se stále vedou diskuse. Mělo Československo na zradu spojenců reagovat válkou s Německem? Zase v tom zůstává za vše odpovědný Beneš. I kdyby, čistě hypoteticky, mnichovskému diktátu neustoupil, byl by dnes považován nejspíše za osobu zodpovědnou za vypuknutí války. Nezapomínejme, že se to stalo v roce 1938. Od bránícího se Československa by dali všichni jeho „přátelé“ a „spojenci“ ruce pryč. Odnikud by k nám žádná materiální pomoc nepřišla. Dočkali bychom se akorát moralizování o nevděčnících, kteří zhatili dohodnutý mír. Nelze ani vyloučit, že by proti Československu jako proti narušiteli dohodnutého míru bývalí spojenci vojensky nevystoupili na straně Německa.

Beneš prožíval nejhorší roky svého života, zrazen ve své zahraniční politice a vystaven vnitropolitickému tlaku ze všech stran. Přitom dobře věděl, kam vývoj směřuje. Po svém odchodu do exilu přednášel od února do června 1939 na universitě v Chicagu. Jeho přednášky vyšly mnohokrát tiskem, poprvé anglicky v Londýně v roce 1940, česky rovněž v Londýně roku 1942, pak několik vydání v Praze, naposled v roce 1948. Již v roce 1934 Beneš předpověděl brzké vypuknutí velké války v Evropě, vyvolané fašistickými diktaturami. Neuznal nikdy závaznost hranic stanovených Mnichovskou dohodou. Válka se podle něj povede o nové formy vlády. Uvažoval i o tom, co se stane v případě, kdyby ji Hitler vyhrál. Co mu lze dnes v souvislosti s kapitulací po Mnichovské dohodě dávat za vinu? Měl vést válku takřka proti všem? Proč by to dělal, když byl přesvědčen o tom, že k válce brzy dojde? Jeho postup byl racionální. Za války pak veškerou svou diplomacii nasměroval k tomu, aby dosáhl obnovení Československa v hranicích před Mnichovskou dohodou. Tomu podřídil naprosto vše. Byl to už jiný politik než před Mnichovem, poučen zradou ze strany spojenců. Obviňovat ho ze ztráty Podkarpatské Rusi je asi stejné, jako mu vyčítat, že zapomněl požadovat vrácení Kladska, o které Čechy připravila Marie Terezie. Z naprosto děsivé situace vzniklé po Mnichovu nakonec dosáhl maxima možného.

Československá vojenská akce vedoucí k likvidaci představitele Říše v protektorátu, následující represálie ze strany Německa na civilním obyvatelstvu jako odveta, navázání vztahů a jednání Beneše se Sovětským svazem, Benešovy dekrety (dekrety prezidenta republiky) a jeho role v únoru 1948 představují témata pro věčné diskuse. Cokoli, nazíráno z toho či onoho úhlu pohledu, vyvolá bouřlivé debaty. Dnes je možné a také módní vše relativizovat, vymýšlet si krkolomné konstrukce jako jmenovaná historička a rozvádět „co by – kdyby“. Lze dokonce ignorovat zásady logiky, historická fakta a to, co je zřejmé z dobových zdrojů. Je to velmi jednoduché. Jako například s dnešním posuzováním významu československých legií. Najdou se historici, kteří v nich vidí ty, kteří „zradili císaře pána“. Uniká ta nesouměřitelnost toho, co legionáři pro vznik státu udělali, jak se o tom kdysi vyjádřil Ivan Medek. Podle něj není v naší historii nic, co by se dalo srovnat s tím, co legionáři vykonali. Dnešní věci srovnáváno odkazem a ideou československých legií jsou pak zcela směšné. Proto ty kontroverze a zpochybňování významu něčeho, co pro většinu zůstává nepochopitelné. S úlohou Edvarda Beneše je to v lecčems podobné. S jakou dnešní věcí by se daly srovnat aktivity vedoucí ke vzniku Československa? A pokud jde o Mnichov, kdo byl postaven před takové rozhodování, jako Beneš v roce 1938? S čím se může srovnat nasazení českého exilu, které vedlo k obnovení Československa? Ostatně se to nemuselo podařit a dnes by Česká republika byla v protektorátních hranicích. Ve Francii nebo Británii se podobné vše v historii zpochybňující úvahy nevedou. U nás už byl Beneš dokonce někým šíleným označen za „válečného zločince“. Podobné výkřiky a věčné zpochybňování, sebeobviňování atd. jsou nelichotivým svědectvím o malosti a servilnosti.