Když na mne v úterý ráno kdesi vybafl titulek, podle kterého k nejméně populárním profesím patří práce uklízečky a poslance, zdravě jsem se namíchl a obstaral si doslovné znění zprávy Centra pro výzkum veřejného mínění o projektu, jenž se v červnu pídil po prestiži jednotlivých povolání. Před aktivitami sociologů tradičně smekám. Je mi jasné, že jejich zásluhou získávají naše pocity ze společnosti, v níž žijeme, exaktní rámec. Navíc tento typ šetření probíhá kontinuálně již dlouhá desetiletí. Přesto je to podle mne celé postavené na hlavu.

Respondenti si mohou vybrat ze seznamu šestadvaceti profesí. Zatímco poslance tam najdeme, ačkoli se nejedná o povolání, nýbrž o volenou funkci, tak spousta jiných zajímavých živností ve striktně daném výčtu schází. Například obchodník se zbraněmi, exekutor, vydavatel pornografických časopisů nebo lichvář, či jak se této činnosti odborně v bankovních kruzích říká. Nejvíc je mi líto těch, co uklízejí. Přičemž potupné je už ono uvedení zmíněné profese v ženském rodu. No ale budiž. Ovšem co je tak eklhaft zrovna na uklízečkách? Snad to, že po nás ostatních likvidují svinčík, který zanecháváme? V pětce nejméně prestižních zaměstnání je též kněz. Čím, probůh, zhřešil on?

U dalších povolání vox populi nepřekvapuje. I přes jarní akci Děkujeme, odcházíme si cení lékařů, za nimi následují vědci, zdravotní sestry a učitelé. Poměry na dně nejsou také žádnou novinkou. Předposlední uklízečka je obklíčena ministrem a poslancem. Tyto dvě profese spolu s profesí novináře zaznamenaly v minulých čtyřech letech výrazný propad. O příčinách asi každý tušíme své. Možná se co nevidět dočkáme stavu, kdy ono odporné poslancování bude přidělováno za trest. Aspoň již víme, kde většinová společnost větří špínu. Hlavně že sama si – i bez uklízeček - myje ruce!

Ale klidně jí tu trochu pokrytectví dopřejme, když už přišla doba, ve které lze názor vyjádřit svobodně. Pohled do hitparády prestižních povolání z roku 1967 totiž prozradí, že první příčka náležela – světe, div se! – ministrovi. Chápu, že to byly časy politického a společenského tání. I tak však soudím, že předzvěst Pražského jara se za okázalou úctou k národněfrontovním funkcionářům neskrývala.

Psáno pro ČRo1