„Když jsem osobně prošel 17. listopadu 1989 podloubím na Národní třídě bicím kordonem červených baretů, který šel od začátku podloubí a ústil v Mikulandské ulici, kam mě to vyplivlo, byl jsem úplně proměněný a věděl jsem, že takhle ne, že do toho jdu naostro, že i kdybych byl sám, něco řádného musím udělat. Najednou jsem pochopil, že s peticemi je konec, že nám už v tuhle chvíli nepomohou. Náhodou jsem potkal cestou od toho masakru našeho proděkana pana docenta Jana Duška, scénografa, a hned jsem mu řekl, že v pondělí nepřijdu, protože v tomhle státě už nechci chodit do školy. Byl jsem v tu chvíli na sebe hrdý, že jsem to panu docentovi dokázal říct. On se na mě chvíli díval a pak mi sdělil, že on taky do školy nepůjde. Vzácně jsme se shodli a asi nebylo divu, neboť on tou uličkou taky prošel. On, ale protože je starší a chytřejší, začal uvažovat konstruktivně, a že by bylo dobré, kdyby se takhle zachovali všichni. Tam vlastně vznikla idea studentské stávky. Kluci letěli k Realistům, on šel na Novou scénu a já, protože hostuji Na zábradlí, jsem běžel tam. Zrovna končil Don Juan, herci šli z jeviště a já na ně hystericky začal křičet, jak je to možný, že hrajou.“

To je autentická a bezprostřední výpověď tehdy studenta herectví Pavla Lagnera, kterou jsem zaznamenal mezi 16. lednem a 5. únorem 1990 pro knihu Výslech revolucionářů z listopadu 1989, která vyšla poprvé v roce 1990 a nyní je na trhu ve třetím vydání. Inspirovaly mě k této práci výpovědi účastníků hned na počátku prosince, kdy jsme spolu s kameramanem Janem Kerhartem v Praze natáčeli pořady pro německou televizi ARD.

Už tehdy bylo zřejmé, jak emoce zatlačují do pozadí fakta a jak jednou bude těžké situace z těchto vypjatých chvil rekonstruovat. Zároveň po zkušenostech z událostí v roce 1968 a 1969 jsem věděl, jak snadno si po čase různí lidé přivlastňují nezaslouženě zásluhy z takové doby a pokud mají snazší přístup do médií nebo jejich jména jsou známější, upozadí či dokonce vymažou z historie skutečné hybatele klíčových momentů.

Jak jen z uvedené krátké ukázky vyplývá: skuteční iniciátoři slavného prvního setkání herců, studentů a intelektuálů v Realistickém divadle v Praze, které se uskutečnilo v sobotu 18. listopadu od dvou hodin, nejsou dnes středem pozornosti, i když bez nich by se asi stávka neuskutečnila. V Realistickém divadle ale už situace nebyla tak spontánní.

Pavel Lagner mi ji popsal takto: „V divadle bylo třeba o stávce zase lidi přesvědčovat... začalo se všechno rozpitvávat, hádali se o začátek stávky, ale pak se zvedla herečka paní Jaroslava Pokorná, to bylo asi tak po dvou hodinách disputací, a řekla, že ať se nezlobíme, ale když stojíme po kotníky v krvi a mlátěj nám děti, tak ona hrát nebude... Slezla z jeviště, práskla dveřmi a odešla. Najednou to všem díky paní Pokorné došlo a celkem jednomyslně schválili prohlášení, že se k nám, studentům, přidávají a pohrozili generální stávkou.“

To je ode mne po třiceti letech vše, co jsem chtěl dodat.