Drogy se nabízet na volném trhu nesmějí. Je to správné? Každý svého štěstí strůjcem, svoboda jednotlivce je to hlavní, pokud se někdo chce stát závislým na drogách a ztratit tím vše ostatní, není to snad jeho právo? Proč vlastně stát omezuje násilím svobodný trh – a my to schvalujeme?

Dluhy se nabízet smějí. V každých novinách jsou desítky inzerátů nabízejících půjčku až do domu. Na vánoční dárky, na dovolenou, na cokoliv, hned. Spolu s vydřidušskými úroky nebo obrovskými pokutami za neplacení v termínu, s polopodvodnými smlouvami. Každý svého štěstí strůjcem, svoboda jednotlivce je to hlavní, pokud se někdo chce stát závislým na dluzích a ztratit tím vše ostatní, není to snad jeho právo?

Rozumný člověk si bez rozmyslu nepůjčí – a tak do dluhové pasti padají zoufalci, nezkušení, hloupí, nevzdělaní, naivní či nepoučení. Stejně jako do pasti drogové závislosti.

Proč stát bojuje proti drogám a nebojuje proti zadlužování? Pět set tisíc (!) exekucí v Česku ročně není ještě důvod k znepokojení? Že to nejde řešit? Že by šlo o omezení svobodného trhu? Že by si půjčky našly cestu k lidem jiným, nelegálním způsobem?

Ale kdeže – stačí přece v právním systému snížit vymahatelnost dluhu (tedy více omezit exekutory), a tak zvýšit reálné riziko toho, kdo půjčuje. On si pak již sám ohlídá, komu příště půjčí.

Umře-li při vojenském cvičení jeden voják ze sta tisíc, je to nejspíše jeho chyba. Ztráty jsou povoleny. Padne-li ale každý rok každý dvacátý, je to už chyba velitele.

Padne-li do dluhové pasti jeden z milionu, je to asi jeho chyba. Padají-li jich tam statisíce ročně, je to chyba velitelů – vlády a příslušných ministerstev. Kolik lidí nechají ještě padnout do dluhové pasti, zatímco budou bojovat proti drogám?