Snad žádná pasáž z prezidentova novoročního projevu nevzbudila takovou pozornost komentátorů, jako jeho tvrzení, že náš národ se má tak dobře, jako nikdy v historii. V druhém letošním čísle týdeníku Respekt se k tomuto prezidentovu tvrzení vyjádřili Svatopluk Karásek, Andrej Giňa, Ctirad John a Miloslav Ransdorf.

Podle komunisty Ransdorfa si 40 % obyvatel myslí, že se měli lépe před listopadem 1989, kdežto pouze 25 %, že se mají lépe nyní.

Pan Ransdorf si možná ani nevymýšlel. To, jak se máme, s tím, jak si myslíme, že se máme, souvisí mnohem volněji, než se na první pohled zdá.

Otázce, zda se máme dobře, snad téměř automaticky rozumíme tak, že jsme dotazováni, zda se máme dobře finančně a materiálně. Zde stojí za zmínku pozoruhodná kniha Davida G. Myerse „Cesta ke štěstí“, kterou před dvěma lety vydalo nakladatelství Návrat domů. Myers uvádí statistiky z USA: Ve druhé polovině minulého století se během zhruba pětadvaceti let kupní síla rodin zdvojnásobila, nicméně zhruba v tomtéž období klesl podíl lidí spokojených se svou finanční situací z 42 na 30 procent. U nás to nebude příliš odlišné.

Ano, máme se dobře, velmi dobře, a to nejen materiálně. Žijeme v relativním bezpečí. Bezprostředně žádná válka nehrozí. Můžeme volně cestovat, dokonce i bez pasu. To jen pan Ransdorf a jemu podobní asi nostalgicky vzpomínají na výjezdní doložky a fronty na víza.

Jen ten život se zdá být jaksi prázdný. Jistě nelze zevšeobecňovat, ale z rozhovorů s hodně mladými lidmi, třeba středoškoláky, se mi zdá, že jsme bývali větší idealisté. Bolševika jsme nesnášeli; podíl lidí, kteří byli přesvědčeni, že v životě o něco jde, byl ale patrně vyšší.

Dosáhli jsme (vnější) svobody, o jaké se žádné z předchozích generací nesnilo. Jenže řada lidí tak nějak neví, co si s ní počít. Čím naplnit život? Co dělat ve volném čase? Svobodu už máme. Musí se ale život nutně jevit jako banalita?

Vyznavač Ježíše Krista dobře ví o svém poslání. Ano, v tomto životě o něco jde. A rozhoduje se v něm o věčnosti.