Onehdá jsme seděli s mým přítelem Bedřichem, který je nejen starší, ale i vzdělanější a zkušenější než já. To, že jsme seděli v hospodě, nijak nevadilo, ani to, že jsme pili červené, což se do venkovské hospody konec konců moc nehodí. Měli ho příšerně studené, protože když v pondělí otevřou náhodnému hostu láhev, v pátek by rozhodně byla zkyslá. Tak ji dávají do ledničky, což je zase pro nás, červené vinaře, utrpení, ale chápeme to.

No a opět jsme se (jako každý pátek) bavili o demokracii. Debaty na toto téma jsou úžasné, protože do nich se vejde všechno. Pochopitelně, že se nebavíme o tom, zda by měl být budoucím prezidentem komunisticky vzdělaný dramaturg socialistické televize Zaorálek, nebo dlouholetý komunistický aparátčík bez maturity Štech. Byl by to docela hezký pokus navázat na tradici syfilitického truhláře, ale to by bylo asi tak všechno. Bavíme se o věcech docela normálních, jakkoli formálně s demokracií nemají zdánlivě nic společného a k nimž rozhodně jmenovaní pánové naprosto nepatří.

Všiml sis, povídá mi ondyno Bedřich, jak úžasné je to, že si prodavačka u masa vždy, než ti nakrájí šunku, navlékne mikroténovou rukavičku? Nebo jak ti prodavačka nejprve zakoupené zboží zabalí do téhož mikrotenového obalu? Musel jsem přitakat.

Nu vidíš, říká Bedřich. To balení přinesla demokracie, tedy snaha tohoto státu být formálně stejně vypadající podobným státům, vyspělejším, ale je to demokracie? Není, říká Bedřich, zkus někdy ty prodavačky pozorovat. Avšak posléze jsme přešli na další témata, jako že například systém poprav hříšníků do tří dnů by asi jeden známý sociálně demokratický hejtman nepřežil, a jiná.

Nicméně Bedřichovu poznámku o mikroténových rukavičkách jsem si uložil do paměti a vydal se ještě před pátkem na každodenní nákup pokud možno kvalitní šunky Mandolíny. Paní prodavačka si skutečně před jejím krájením navlékla mikroténovou rukavičku. Ovšem, protože se jí před navléknutím nechtěla otevřít, tak si na ni plivla. Nebo spíše na své prsty. Kterýmžto pádem si vlastně plivla i na moji šunku. Po nakrájení potřebné části šunky mi paní prodavačka zakoupené zboží zabalila. Jak jinak, než do mikrotenového sáčku. Ony sáčky se od sebe od přírody špatně oddělují, takže si opět plivla tentokrát evidentně na své prsty a šunku mi jimi zabalila.

Vyprávěl jsem tento poznatek v pátek Bedřichovi a čekal jsem pochvalu. Vole, povídá mi, dyk sem ti říkal, že když něco vypadá jako demokracie, jako ty mikroténové rukavice, že to ještě neznamená demokracii opravdovou... A to je asi průšvih, že?