Už jsme si skoro mysleli, že je korona za námi. Pochvalovali jsme si, jak jsme to zvládli jako pašáci. Najednou prásk a Slovinci nám zatrhli tipec. Česko že je bezpečná země? Povídali, že mu hráli. Buď lejstro, nebo karanténu - a do Chorvatska tranzit svinským krokem, dejchat jen málo a vydechovat už vůbec ne.

Ještě to nebude jednoduché. Čekají nás ztráty. Prý už krachla každá desátá hospoda. U nás ve Zvoli to máme dobré, hospodu tu máme jenom jednu, takže nemůže krachnout – to jsem se pokusil o hovězí vtip. Realita je taková, že nekrachuje, protože se tam dobře vaří a má zahrádku u rybníka a je to tam fajn. Jinde je to jistě vážnější, naprosto to nechci zlehčovat.

Nicméně jedna zvěst se mě citově velmi dotkla. Že prý hrozí krach Království železnic na Smíchově. To sídlí v labyrintu podzemních prostor kolem stanice metra Anděl. Co si pod tím pojmem představit? Je to nádherná expozice elektrických vláčků. Chodil jsem tam s vnučkou, když byla malinká, teď už je velká a ofrňovala by se, kdybych ji k návštěvě pozval. V jejím věku jsem obdivoval vláčky a kolejiště instalované v obchodním domě Bílá labuť v Praze Na Poříčí. Když jsem pak dospěl do věku, kdy našince vláčky už nebaví a ještě nezačnou bavit, sdělil mi tatínek tajemství tehdejšího kolejiště v Bílé labuti. Původně že bylo za výlohou kouzelného krámku U krále železnic, dnes je v těch místech na nábřeží Kapitána Jaroše muzeum her. No a v rámci budování nových zítřků po roce 1948 noví vládci vláčky zabavili a přestěhovali je do Bílé labutě. Tam už nesloužily za výlohou jako pouták pro obohacení kapitalisty, ale byly vystaveny pro potěchu všech pracujících. Pracující se ale z vítězství boje o vláčky dlouho netěšili. On je provoz takového kolejiště spojený se spoustou práce a piplání, to se k přestavbě světa nehodí, a tak nakonec zub času zabavené vláčky sežral.

To byl další důvod, proč jsem se tak radoval, že se vláčky vynořily jako Fénix z popela. Navíc to železniční království na Smíchově předčí padesátinásobně to, co jsem tak obdivoval jako desetiletý hošík v patře obchoďáku. Všechno tam jezdí, bliká, závory závorují a semafory semaforují, prostě nádhera. To že by mělo padnout v důsledku koronového umrtvení? Teď mě ovšem napadá, že bych pro ten zázrak udělal víc, kdybych přestal povídat do rádia a sebral se a na mašinky se šel podívat po řádném zakoupení vstupenky. Což udělám při nejbližší příležitosti. Třeba se tam potkáme.