Devátý červenec evokuje leccos. Zahájení stavby Karlova mostu (1357), Rudolfův majestát (1609), opoziční smlouvu (1998). Autor těchto řádek má osobní téma. Devátého července si bude moci říci, že stejně dlouhý čas jako v komunismu strávil ve svobodných poměrech po 17. listopadu 1989.

Má ta zkušenost význam? Byla to jen špína, kterou člověk po „sametu“ spláchl, nebo něco přináší i dnes? Odpověď se kloní k tomu, že je užitečná i dnes. Ba zvláště teď, kdy padají slova jako šílenství, kulturní revoluce, fanatismus, jakobíni či svazáci. Leč tady udělejme odbočku.

Autor si nemyslí, že kulturní revoluce běsnící v USA i na západě Evropy je variantou komunismu, jak ho zažil. Na to stačí argument hlasování nohama. Do komunismu se nikdy neutíkalo, naopak se utíkalo z něj. Dráty na hranicích mířily proti vlastním občanům, kdežto dnes – ve Španělsku, USA či Maďarsku – míří proti ilegální migraci. Takže i když běsnění dnešních svazáků může komunismus připomínat, odehrává se v zemích, kam se pořád ještě utíká. A teď už k jádru věci.

Našinec s překvapením zjišťuje, jak zkušenost života i rituálů z Husákovy normalizace účinně pomáhá k orientaci ve světě bojovníků za dobro či pokrok, respektive proti rasismu, diskriminaci atd. Příklady nabízejí média den co den.

Nepoklekla. Tak nazval web Novinky článek o americké fotbalistce Samantě Murphyové. Sama se solidarizuje s hnutím Black Lives Matter. Když trénovala, rozcvičovala se v jejich tričku. Když se vyhlašovala jména obětí, poklekla spolu s ostatními. Ale když se pak na hřišti hrála hymna, na rozdíl od ostatních hráček zůstala stát, jak velí její zásada. Ne že by odmítala obecně pietu či pokleknutí, odmítá to jen při hymně. Leč u mnohých z toho měla průšvih.

Odkud známe rituály, jimiž vymáhá establishment své vlastní potvrzení a lidé jimi manifestují konformitu? Přece z Havlovy eseje Moc bezmocných. Jeho zelinář manifestačně zdobí výlohu jen proto, že ho k tomu nutká tlak na konformitu.

Nebo spisovatelka Joanne Rowlingová. Autorka Harryho Pottera se od píky vypracovala k úspěchu, majetku i rytířskému titulu. Ale když se dotkla nároků translidí, bylo zle. A když se pak hájila, místo aby jakobíny poslala k čertu, sama se vlísávala: kdyby prý vyrůstala v dnešní době, sama by o změně pohlaví uvažovala.

Odkud to známe? Třeba od Karla Gotta. I on byl úspěšný selfmademan a na establishment mohl do značné míry kašlat. Ale když bylo třeba, projevil konformitu.

Ano, kdo zažil komunismus, má pro takové situace cit. I kdyby si tisíckrát říkal, že to srovnání s dneškem je přepjaté.

LN, 7.7.2020