Už léta nechci mít s institucionalizovanou katolickou církví příliš společného. Štve mne, že se odmítá reformovat podle potřeb doby, ale přesto ji určitým způsobem stále respektuji.

Pocházím z přísně katolické rodiny. Ze strany matky až bigotní. Dědeček s panem farářem hrával taroky i na housle. Pan farář byl v dědečkově domácnosti častým hostem. Po únoru 1948 dědu komunisti zavřeli a po propuštění z kriminálu mu zakázali učit. Z otcovy strany rodiny to probíhalo obdobně, tam se zase třeskutě rozkulačovalo a vystěhovávalo do pohraničí.
Mí rodiče si museli svá studia kvůli svému reakčnímu původu přímo vyvzdorovat. Máma tak, že se nejdřív vyučila pletařkou a pak šla na tu nejméně atraktivní vysokou, která vůbec existovala. Otec mazaně vystudoval střední školu v sousedním kraji, kam okresní straničtí tajemníci nedosáhli a pak pro JZD vozil rok traktorem hnůj, aby konečně šel dělat přijímačky na agronomickou fakultu, i když ve skutečnosti toužil po právech.
Já se narodila v roce 1967. To byla ještě slibná doba. Ale pak už to byl humus. V době, kdy mi bylo devět, to znamená v roce 1976, přišla nejšedivější normalizace a blbákizace.

Taky první přijímání. Mí rodiče, vyděšení z debaklů svých předků, odmítali riskovat, že by se mým studiem katechismu na "dobrém jménu" naší rodiny objevil stín podezření z nějaké nápadnější činnosti.

Proto se po poradě s dědečkem, který se z excelentního učitele přeškolil na věčně naštvaného slévače, rozhodli, že já budu do náboženství chodit tajně přímo k panu faráři na faru.

Dnes už mohu s úsměvem říct, že to tehdy přehnali. I mé spolužačky, pocházející z naprosto modrolímečkových rodin, chodily do náboženství naprosto veřejně, odbyly si tu hodinu ve škole po obědě a mohly odjet domů. Kdežto já se plížila s učebnicí pod paží bočními uličkami Kostelce směrem k faře, kde na mne čekal pan farář na naši konspirační tajnou hodinu.

Stejně mě nakonec všichni při tom slavnostním aktu Prvního přijímání viděli.

Naše děti jsou pokřtěné.
Můj muž dostal při svatbě dispens od děkana. Z toho faráře, ke kterému jsem chodila na hodiny katechismu, se totiž zatím stal děkan. Takže jsme oddáni i v kostele, ačkoliv můj muž pokřtěný není. To mám ale štěstí.
Možná, že ho vezmou i do nebe spolu s našimi třemi dětmi:-)

Hm.
Věřím ve spoustu věcí. Mimo jiné i v kolektivní vědomí.
Morfogenetická matrice v kolektivním vědomí vytvářející podmínku, že pokřtění křesťané se dostanou do nebe, je poměrně silná, tak jsem se radši pojistila. Jen tak pro jistotu. Ale i jinak jsem docela klidná. Stejně vím, že smrt neexistuje.