České kláštery utržily v našich dějinách tři těžké rány: husité, Josef II., komunisté. V mnohem menším časovém úseku dostaly tři rány také české hospody: EET, protikuřácký zákon, koronavirus.

Na EET doplatily především malé venkovské hospody (často s velmi dlouhou tradicí), jejichž provozovatelé se s takovou novotou nedokázali vyrovnat. Někteří hospodští riskovali a na papírkování se vykašlali, jiní hostu naopak „babiše“ vnucovali, protože neuměli odhadnout, co jim to tam přišlo za člověka. Dnes už tento nesmysl neplatí.

Protikuřácký zákon znamenal asi třetinový úbytek těch hostů, kteří jsou přesvědčeni, že cigaretka a půllitr jsou nerozluční sourozenci. Tím pádem byly uzavřeny další hospody. Mně zahulené prostory nikdy moc nevadily, protože většinu sklenic vyprazdňuji v „zahrádkách“ nebo i na schodech, aby mi náhodou neukradli kolo. Je určitě zarážející, že majitelům hospod nebylo umožněno, aby si o svých podnicích rozhodovali sami.

Koronavirus je rána nejbrutálnější, v uplynulém roce byly hospody uzavřeny hned třikrát. Naděje svitla v květnu (kelímkové provizórium se nepočítá) a na okamžik v prosinci, aby se před Vánoci vše uložilo k zimnímu spánku, v mnohých případech k věčnému. Škody vznikají nedozírné.

Na fotografii je vyobrazena hospoda ve Víchovské Lhotě nad Jilemnicí, k níž jsem před pár lety doplužil na lyžích, po zledovatělé cestě skoro až dovnitř. Pivo za laciný peníz mi tam natočila stará paní v teplákách a bačkorách. Pokud tento úžasný hostinec ještě existuje, zdalipak se z dnešních těžkých časů ještě vzpamatuje?

Za komunistů bylo hospod dost, soudruzi na ně degradovali i záložny a sokolovny. (Nutno dodat, že jejich kulturáky dopadly podobně.) V posledních letech probíhá opačný vývoj – leckterá hospoda se proměnila ve smíšené zboží, pseudočínské občerstvení a podobně. Koronavirus je pro ně poslední hřebík do rakve. Až dnešní krize skončí a rozjedu se znovu po svých oblíbených hostincích, jistě budu míjet i ty, které své poslání bohužel ukončily.

V lepší budoucnosti mnohé hospody obživnou, tak jako časem po každé katastrofě. Když skončila třicetiletá válka, bylo ve městě Rabštejn nad Střelou obydleno jen 12 domů, z nichž jeden byl hostinec Anny Pausmanerové. Scházeli se v něm ti řemeslníci, kteří nájezdy zdivočelé soldatesky přežili: ševci Mídl a Prentl, kolář Hlaváček, bečvář Veber, řezník Milig, tesař Rus a kovář Jilich. Dokud budou pijani, budou i hospody.

 ****************

Knihu lze koupit v knihkupectví Kosmas.