Tak se mi to v pondělí bláznivě pomíchalo… Napřed jsem vyslechla v rozhlase, co se stalo ve správní radě chystaného Muzea paměti 20. století. Mluvila Hana Marvanová, mluvil Mikuláš Kroupa, ale nedalo se moc rozumět, oč se vlastně vede spor, jako by každý mluvil o něčem jiném. Jasné bylo jen jedno: pan Kroupa z té správní rady odstoupil. Přišlo mi to líto: znám a mám v oblibě několik podobných paměťových institucí a radovala jsem se, že bude mít Praha taky jednu.

Třeba v budapešťském muzeu, které se jmenuje Terror Háza (což znamená Dům teroru), mají v jedné z hlavních místností několik starodávných telefonů. Člověk zvedne sluchátko a tam mu hlas česky nebo anglicky vypráví příběh – náramně by se tam uplatnily příběhy ze sbírky Paměť národa, které sbírá a zpracovává obecně prospěná společnost Post Bellum. Zásluhy společnosti Post Bellum jsou v této věci nemalé a myslím, že všeobecně známé, ti lidé by jistě měli k věci co říct. Takže Paměť národa ani Post Bellum se na tvorbě muzea nebudou podílet? Ani to nebylo z toho krátkého rozhlasového rozhovoru jasné, nebo aspoň mně ne.

Ale minuty utíkaly a já si řekla, že to pro dnešek, tedy pro pondělek, nechám, budu se tím zabývat zítra nebo někdy jindy, a půjdu radši do divadla. No, do divadla. Do Knihovny Václava Havla, kde hráli nadšenci z divadelního souboru Gymnázia Jana Nerudy v Praze Havlovo Vyrozumění. Divadelní zážitek byl prostě skvělý, amatéři hráli jako o život, jejich výkon byl profesionální a přídavkem bylo nefalšované nadšení z toho, že jsou na scéně. O to líp, že na scéně, kde nutně museli improvizovat, je to jen maličké pódium bez potřebných rekvizit. Hra se rozvíjela, jak měla, pokrytectví a podrazáctví kvetlo všemi květy – kdepak, Havel vůbec tu hru nepsal o komunistickém období, neztratila nic na své naléhavosti a sdělnosti, je pořád aktuální.

Po divadle jsme šli, jak se sluší, ještě na chvíli posedět na pivo, chválili jsme herecké výkony a probírali ledacos dalšího, v neposlední řadě i tu čerstvou zprávu o hádce ve správní radě. A mně se to nějak všechno v hlavě propojilo, a v noci se mi pak o tom zdálo. Jenže správní rada se obratně propletla s Vyrozuměním, takže jsem z pohodlí své postele sledovala představení s úplně jiným obsazením a jiným dějem. Najednou mi bylo jasné, kdo hraje koho, kdo je pokrytec, kde jsou podrazy… prostě jako bych si ten sen byla objednala. Spoustu věcí jsem pochopila (i když úplně všechno ne) a naštvala jsem se a přišlo mi to všechno líto. Z té snové inscenace to vypadalo, že z celého muzea zůstanou leda vzdušné zámky…

Problém je, že vám to nemůžu vysvětlit i s příslušnými osobami a obsazením. Ti potrefení by mě nepochybně dali k soudu, jenže já na rozdíl od českého prezidenta nemám žádné ministerstvo financí, aby se za mne omluvilo. A soud bych vyhrát nemohla: jak byste asi tak chtěli dokazovat, že se vám zdálo to, co se vám zdálo ve snu?

LN, 14.2.2020