Když byl syn Ondřej o něco větší, už nechtěl, abych mu večer před usnutím četl pohádky, a prosil mě, abych mu vyprávěl, jaké to bylo, když jsem byl malý kluk. Ptal se: Jak jsi vypadal? Byl jsi mi podobný?

Nejdříve jsem se snažil popravdě vzpomínat a přiznal jsem se, že Ondřejovi jsem moc podobný rozhodně nebyl. Byla jiná doba a do jeho suverenity jsem měl hodně daleko. Byl jsem vysoký, hubený, bledý a stále trochu vystrašený uhrovitý kluk s rozježenýma vlasama, jako kdybych čekal, odkud přiletí rána, před kterou musím uhnout. Byl jsem samotář a nejraději jsem si četl ve výklenku u okna, z kterého jsem mohl pozorovat, co se děje venku. Abych byl zdravý, nutili mě každý večer pojídat jablko a rybí tuk, který mi vůbec nechutnal, a ve škole jsme fasovali žervé. To Ondřeje rozesmálo. Bylo zřejmé, že si něco takového nedovedl ani představit. A já pochopil, že s pravdou budu muset nějaký rok počkat.

Jako dítě jsem měl totiž v hlavě stálý zmatek, protože doma se o světě mluvilo jinak než ve škole a já přesně nikdy nevěděl, co smím ve škole říct a co ne: z každé otázky jsem měl obavy, a proto jsem se snažil na sebe neupozorňovat. Měl jsem pocit, že jsem se narodil do světa, kam nepatřím, který je plný na mě nastražených pastí. Jako dnes se pamatuji, jak se nás učitelka, které jsme museli začít říkat soudružka, zeptala, co se stalo 28. října. Spolužačka Bydžovská hned vyskočila a pravila: Byly znárodněny banky a většina průmyslu, a proto ten den slavíme jako státní svátek.

Podíval jsem na tu holku zřejmě dost vytřeštěně, že si toho všimla i učitelka a s mou hrou na nenápadnost byl konec. Hned se mě optala, jestli chci k tomu něco dodat. Vyhrklo ze mě bez přemýšlení, že je to rovněž den vzniku samostatného Československa. Soudružka učitelka byla mou odpovědí zřejmě trochu zaražená a káravě se mě optala, odkud to vím. V ten moment mně došlo, že jsem v pasti.

Věděl jsem, že o knize o Masarykovi, kterou jsme měli doma, nesmím mluvit, když jeho obraz sundali ze zdi třídy, a hledal jsem v paměti něco nezávadného a vzpomněl jsem si na Ottův naučný slovník: tam je všechno, říkal jsem si. Lžeš, vykřikla na mě soudružka, až se děti lekly. Ten slovník je z XIX. století, to žádné Československo neexistovalo. Věděl jsem, že má pravdu, ale přiznat jsem se nehodlal. V poslední chvíli mě napadlo, že encyklopedie má dodatky mnohem mladší a že tam to určitě bude. To si překontroluju, řekla ostře učitelka a já byl rád, že jsem z dalšího dne vyvázl bez maléru. A takhle podobně jsem žil do sedmatřiceti let, kdy jsme odešli do exilu.

Jenže vyprávějte to malému klukovi, který se chce hlavně smát a který ani z žádné učitelky nikdy neměl strach. A možná ani dnes, když mu je čtyřiačtyřicet, mu jeho mozek nedovolí objevit to, co v sobě nikdy neměl.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus