S pohnutím jsem si minulý týden poslechl glosu kolegy Ivana Hoffmana. Vyprávěl v ní o svých patáliích s motorovou pilou a o svém utkání se stromem ořešákem. Ořešák nemám, motorovou pilu ano a mám k ní respekt.

V poslední době ji používám docela často. Jak začaly sychravé podzimní dny, přitápíme si v krbu. Na zahradě máme dřevník. Dřevo do něho taháme z lesa. Všude se tam povalují uschlé ulámané větve, ty pak hoří v krbu jedna radost. Motorová pila se při zpracování téhle hmoty šikne. Ve čtvrtek, to bylo zrovna den poté, kdy měl Ivan svoji glosu, měla naše motorovka svůj velký den. Vyjel jsem s Ljubou na výpravu do březového lesa, kde už jsme měli doslova pár let vyhlídnutou kořist. Kdysi ten mladý les prořezávali a kmínky tam nechali. Za tu dobu vyschly na čistou celulózu.

Kdepak, nic dramatického jsem s pilou neprovedl. Rozpovídám se o dřevníku. To je ve své podstatě dřevěná bouda a v ní jsou naskládaná polínka. Průběžně z něho bereme a zase ho doplňujeme. Je to praktické, ale ta estetická stránka je jaksi horší. Dá se říct, že je to docela rozčepýřený objekt, ten dřevník. Jenže teď, po té čtvrteční výpravě, je vyskládaný, jak snad nikdy nebyl, až po samý vršek. Jestli jste někdy byli v rakouských Alpách, mohli jste si všimnout, jak tam skládají dřevo do takových úhledných mohyl. Párkrát jsem to viděl a vždycky to obdivoval. Ale taky jsem si říkal, že by mi bylo líto z těch ušlechtile vyhlížejících objektů dřevo brát. Zatopím si, ale v mohyle bude díra. Už nikdy nepůjde zacelit. Bude vypadat jako vykotlaný zub. Však taky jsem nikdy neviděl načatou mohylu, vždycky jen dokonale úhlednou.

Totéž je teď s naším dřevníkem. Pohled na něj je úžasný. Dal jsem si práci a opravdu ta nařezaná a posléze doma naštípaná polínka jsem vyskládal husto hustě. Je to jako tapeta a dovedu si představit, že bych si to vyfotil a nechal vytisknout a měl to na zdi jako dekoraci.

Budu mít to srdce, abych do toho hrábnul a vyrval do košíku náruč polen, odnesl ke krbu a spálil? Je to, jako když se má říznout do vyšperkovaného dortu. Cukrář se s ním pinoží tolik hodin a pak přijdete a říznete do toho a za chvilku po něm nezbude nic, jen drobečky na mastném talíři.

Je mi jasné, že to s naším krásným dřevníkem dopadne taky tak. Vyrvu z něho polínka a zase bude rozčepýřený. Ta rozčepýřenost poroste až do chvíle, kdy mi moje žena Ljuba řekne:

„Vezmi motorovku a jdeme na to.“

To je ale budoucnost. Přítomnost dřevníku je zde, krásná, a já se na ni budu ještě chvíli dívat.