Na nočním stolku mám naprosto přesné hodiny. O přesnost se hodináři snažili odjakživa a bezpochyby i ten hodinářský mistr, který vytvořil mechanismus věžního časostroje v kostele svaté Markéty u nás ve Zvoli. Zatímco moje hodiny ukazují běh času s velkou míru přesnosti, naše věžní hodiny prokazují až okázalou lhostejnost vůči normě, takže, říká se, někdo musí několikrát denně vylézt nahoru na věž a ručně je nařídit. Čímž se blíží figuře Matěje Poctivého ze hry Ladislava Klímy a Arnošta Dvořáka, což byl posunovač rafií. Naše věžní hodiny se musí seřizovat pořád, budík na nočním stolku seřídí rádiový signál. Stejně přesně ukazuje čas můj mobil a ten je přisátý na časovou normu tak důsledně, že se přenařídí poté, co ho v kapse dopravím do oblasti jiného časového pásma.

Je to úžasné, nicméně jednu vadu to má: navzdory takřka absolutní přesnosti společné úsilí budíku a mobilu mi nezabrání chodit pozdě. Jde tu o kolizi principů. Budík i mobil jsou obecně vzato stroje kooperující s jinými stroji, kdežto já jsem člověk, tedy součást živé přírody, a ta dává přednost volnému rozkmitu parametrů. Jakmile potkáte nějaký objekt poznamenaný prvky přesnosti, s velkou pravděpodobností ho tvarovaly nástroje. Příroda plodí díla rozmanitá. Sama je rozmanitá. Uvedu jiný příklad.

V mobilu mám instalovaný prográmek. I on s čímsi kooperuje a nechá se jím řídit. Je původu francouzského a povahy je kosmopolitní. Ukazuje počasí a sděluje mi, jak bude u nás ve Zvoli v danou hodinu, kolik bude stupňů, jak silně a jakým směrem povane vítr a kolik naprší deště. Měl jsem velkou radost, když jsem si ho nainstaloval. Někde něco má počasí tak podrobně pod palcem, že mu stojí za to znát meteopoměry ve vísce obývané ani ne dvěma tisíci lidmi! Hodinu po hodině, přesně.

Bylo by to možná i trochu strašidelné nebýt toho, že ony přesné údaje na displeji přístroje nekorespondují se skutečností. Stejně jako já chodím pozdě navzdory přesnému časoměru, počasí si dělá, co chce. Sobotní lijáky se vysmály kybernetické rosničce v mém mobilu, utopily její tvrzení, že bude parný slunečný den. V Ostravě chystají instalaci superpočítače, který má podle současných parametrů dvanáctý největší výkon na světě. Až bude za pár pracovat, pomůže současnému počítači instalovanému loni. I jinde se jistě budují podobné stroje, takže se těším, jak mi mobil příští generace bude sdělovat, jak hezky bude za dvě a půl hodiny svítit sluníčko v naší ulici, zatímco se mi budou stahovat nad hlavou mračna těhotná vodou.

Mám dokonce pocit, že ty předpovědi jsou mnohem nepřesnější, až na hranici grotesknosti, než bývaly. Zkušenosti ten pocit potvrzují a přetavují ho v tušení, že je v pozadí záměr. Zdá se mi, že počasí si s našimi snahami o přesnost hraje a že zjevný nesoulad přesnosti predikce se skutečností je projev smyslu pro humor vyšší síly řídící tento svět, té síly, která uzpůsobuje i to, že chodím pozdě. Bůh se smyslem pro humor? Byla by to dobrá zpráva. Ale nepokoušejme se zjistit, kolik přesně ho má.

LN, 15.8.2011