Minulý týden jsem zkouknul francouzský film s nevyslovitelným názvem – držte mi palec, abych to řekl – Rozprostři křídla, to je šílené, rozprostři křídla… Francouzsky se jmenuje Donne-moi les ailes a to je o hodně schůdnější. Je to film moc hezký o tom, jak jeden umanutý pán naučil s pomocí svého synka divoké husy, aby letěly novým migračním tahem z Norska do Camargue na jihu Francie. Naučí je to motorovým rogalem a ony pak letí za letadélkem přes kontinent jako za vůdčím husákem. Moc pěkně je to natočené, ale co mě vzalo nejvíc:

Oni tam jedou nejdřív z Camargue nahoru do Norska autem s rogalem na střeše a husami na palubě a pak zase letí zpátky. Chápete? Ani zmínka o hranicích, o kontrolách… o PCR testu, o karanténě, o covidovém pasu… Je to film z roku 2019, tedy opravdu to není nic historického. Koukal jsem na to jako u vytržení, koukal jsem na svět, jaký už není a nejsem si jistý, že hned tak bude. Chystáme se ženou letní výpravu za hranice a počítáme s tím, že ona je prodělanec a já jsem očkovanec, ale určitě se to neobejde bez kontrol a dokazování a předvádění lejster a QR kódů. Jako je dnes a asi navždy běžné, že se na letišti chodí skrz rám a rentgenují vás a někdy vás nechají zout boty anebo dokonce – na Ruzyni mi stáhli kalhoty, protože jsem jim pískal a chtěli se přesvědčit, že mám opravdu endoprotézu kyčelního kloubu.

Tak to tedy máme před sezónou a můžu se utěšovat jen vzpomínkami na doby opravdu minulé nenávratně. To bylo, když jsme jako děti snili o tom, že se někdy podíváme do ciziny. Aspoň do Polska, utkvělo mi v paměti. Když mi bylo patnáct, opravdu jsem do Polska jel, s rodiči Čedokem vlakem do Sopot k moři. Tatínka si vzal stranou vedoucí zájezdu a tajuplně mu řekl: Pane Neff, chci abyste věděl, že pracuju pro StB a musím na každého napsat posudek. Ale je tu mezi vámi ještě jeden, ten mě hlídá a já nevím, kdo to je, tak si dejte pozor. Tak takhle to není už dávno a ta tendence, nebo jak se dnes módně říká, ta dynamika je k lepšímu. Nebo aspoň byla k lepšímu do loňského jara. Jsem optimista a věřím, že zase bude možné jet z Camargue do Norska a z Norska třeba do Pelhřimova a nikomu nic neukazovat. V té letošní sezóně si na určitou míru šikany budeme muset zvyknout. Teď jde o to, aby se v šikaně nezalíbilo státům. Ty jsou v tomhle směru schopné neuvěřitelných výkonů pod záminkou, že nás ochraňují hned před tím, hned před oným. Upřímně vzato, tohle jim jde ze všeho nejlíp.