aneb Jaké je být křesťanem a gayem v jedné osobě

Ne, tentokrát nebudu psát o tom, kterak na mě křesťanská komunita hledí úkosem neb jsem gay. A že gay komunita na mě hledí úkosem, neb jsem křesťan. Anebo, abych nebyl vůči oběma komunitám příliš sarkastický: konzervativní křesťané s ostražitostí jim vlastní zpozorní, zdaliž není mé žití infiltrováno homosexuální ideologií. A gayové dí, zda můj příliš niterný vztah k duchovnu nezavdává obav, že bych jim snad hodlal naordinovat celibát, neřku-li uzdravení. Rozuměj uzdravení z homosexuality.

Jistě: Ostražitost je vždy na místě, neboť čert nikdy nespí. Dnes však chci své všetečné přemítání poněkud odlehčit.

Když se v květnu konal v ázerbajdžánském Baku pompézní festival Eurovize, bylo vystaráno na mnoha frontách. Protestovali ochránci lidských práv (jmenovitě Human Rights Watch i mí kolegové z Amnesty International), že úřady preventivně pozatýkaly opozici. Protestoval Írán, že sousední stát propaguje západní dekadenci a homosexualitu. I odvolal svého velvyslance ke konzultacím. Protestovali prostí Azérové (tedy občané Baku), že jim úřady bourají domy, aby ustoupily domům novým, velkolepým, "eurovizním." Protestovali ochránci zvířat, neb radnice ve velkém vybíjela toulavé psy. Protestovali ochránci dobrého vkusu, že se země snížila k propagaci laciné popkultury. A tak dále.

Jiný, leč podobný příklad: V pevném šiku stvořeném ad hoc, se tuhle ocitli, bok po boku, šíitský Írán, míroví aktivisté, homosexuálové, Izrael a církev. Právě těchto pět ctihodných skupin totiž děsí možný pád Asadova režimu v Sýrii a s ním i vypuštění islamistického džina z láhve. Byť z pana Asada samozřejmě nikdo z nich kdovíjakou radost také nemá.

A že je to koalice věru obskurní. Já sám bych dost možná visel na oprátce třikrát ba čtyřikrát, měl-li bych tu smůlu, že bych se narodil v Íránu. Jako předák Amnesty International, tedy latentní disident, jako gay (dříve "praktikující"), jako křesťanský konvertita (k té formě evangelikální víry, jež v sobě zahrnuje i notnou dávku islamofobie a nekonzervativního sionismu) bych asi neměl na růžích ustláno, byť bych i mával Asadovým portrétem na teheránském Mejdáne zádí. Což bych samozřejmě nemával.

Ale dost bylo vážných slov. Abych dostál názvu článku, zbývá podotknout, kterak jsem si nedávno povzdechl v mototechně. Patří k dobrému bontonu každého správného servismana mít v dílně obligátní nástěnný kalendář spoře oděných děv. Nu, ani můj servisman není výjimkou. Nemám věru obav, že by mě ten šikovný chlapík hodlal věšet na šibenici, neb tuplovaně nesdílím jeho skupinou "autoservisáckou" identitu. A tak mi, jářku, nezbývá než se ptát – jsa rovněž chlapem i milovníkem aut - kteráže z mých skupinových identit živí onen pocit vlastního odcizení: Mám být roztrpčen na uživatele podobných kalendářů coby křesťan? Nebo jako gay, bytostně odmítající heterosexismus? Či jako gentleman, respektující důstojnost žen? A nebo jako příznivec decentní kultury? A nebo skončím v něčích očích v jednom pytli s íránskými kleriky? S těmi, kteří by se s mým servismanem asi příliš nemazlili?

http://tombi21.blog.cz