Jak tak sleduju to, čemu se říká společenská debata, a nejen ji sleduju, já se jí i účastním, někdy mě napadá – vždyť já jsem taky součást té pražské kavárny. Jenomže se mi někdy zdá, že sedím u jiného stolečku. Měl jsem hluboké pochyby o nasměrování arabského jara, zatímco kavárna tleskala. Nabídka vstupu Ukrajiny do Evropské unie a NATO mi připadala jako zcestný nápad, nicméně připouštím, že kavárna bouřila nadšením. Projekt záchrany demografického projektu Evropy do roku 2060 nastěhováním pro začátek čtyř milionů Syřanů a Afghánců pokládám za šílený akt sociálního inženýrství a vida, dozvídám se, že tudíž nejsem správný Evropan.

Nesedím u toho zlobivého stolečku v kavárně sám. Moc často, prakticky nikdy, nepodepisuji žádné ty petice a výzvy a deklarace, nicméně připojil jsem se k Institutu 2080, protože jeho cíle mi připadají rozumné a Paretovo pravidlo, že 20 % příčin vyvolá 80 % výsledků, pociťuji na vlastní kůži celý život. Vážím si lidí kolem Institutu a najedou, tumáš čerte kropáč, Martin C. Putna se chlubí na Twitteru, že počmáral plakáty na přednášku Petra Robejška nápisem, že je Robejšek ruský šváb. No a každou chvíli narážím na předhůzku, že to, o čem si myslím, že je rozumné a užitečné, hloubí příkop mezi námi, tedy českou společností, a Evropou, rozuměno Evropou západní.

Takže o tom pořád dokola přemýšlím a ne a ne se v tom vyznat. O jakou Evropu jde?

Ona se ta Evropa, přinejmenším společenské a názorové klima v Evropě, mění den ze dne. Před půl rokem ta viditelná a slyšitelná západní Evropa měla hlavní starost, jak zachránit ten demografický profil v roce 2060 přísunem čerstvých sil z Asie a Afriky. Uplynulo půl roku a jak se zdá, má západní Evropa hlavní starost o to, jak zabezpečit hranice evropského prostoru, aby sem nemohl každý přicházet podle libosti. Už se na to shánějí peníze a uvažuje se o mimořádné dani na benzínu – což mi připadá jako velmi rozumné opatření. Tím spíš, že by to byl vzácný příklad, kdy by mi bylo jasné, na jaký účel vybraná daň jde. Byla tedy ta západní Evropa míň západně evropská v červnu, než je teď lednu?

Bylo by moc snadné se teď pošklebovat od toho kavárenského stolečku, kde sedáváme „my, co jsme to říkali“, dopředu. Dělat to nebudu jednak proto, že se nerad pošklebuju, jednak a to hlavně proto, že k pošklebování není důvod.

Hlavní charakteristickým rys toho, co vnímáme jako duch západu, není takový či onaký postoj těch či oněch politiků. Je to schopnost reflexe a také změny názoru, pokud je to třeba a realita si změnu vynutí. Toho nejsou schopné režimy totalitní. Ona k tomu ta západní Evropa tak trochu směřovala, když její hlavní zdroje veřejné informace lhaly a zkreslovaly a zamlčovaly skutečnost. Ale to nešlo udržet do nekonečna.

Takže ono se nakonec možná ukáže, že ty zlobivé hlasy od stolečku v koutě byly v tomto smyslu evropštější, než se na první pohled zdálo. Nezněly se skandovaným chorálem a popiskovaly, že je král nahý.

Což je něco, co patří k té nejlepší evropské tradici.

LN, 18.1.2016