Naposledy jsem obcházel monumentální těleso kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mostě možná před pětadvaceti lety, někdy před koncem režimu. To je ten slavný kostel, který figuruje v Guinnessově knize rekordů coby nejtěžší předmět přepravený po kolejích. Odstěhovali ho skoro o kilometr, protože překážel povrchovému hnědouhelnému dolu. Před tím čtvrtstoletím jsem kolem něho chodil a kousek od něj zela ta obrovitá šeredná rána, hnědouhelný důl.

Vrátil jsem se sem tuhle sobotu. Mostečtí se mi možná vysmějí, že jsem tak zabedněný a že nevím, co se děje a která bije, ale fakticky jsem si v hlavě nespojil mostecké jezero a děkanský chrám, zkrátka, stál jsem tam a vyjeveně hleděl na úhlednou krajinu s modrým jezerem, vroubeným pásy , které se už červenají, jako by provedly něco hodně hanbatého. Za jezerem je elektrárna a na ni nejkrásnější pohled není, ale po té obří jámě není ani památka.

Odborně se tomu říká rekultivace. Přiznám se, že pátrám a vyhlížím pozitivní jevy v našem životě. Je jich spousta, ale potíž je v tom, že se o nich nepíše. Kdyby se pod kostelem urval břeh a chrám by zajel do jezera, byly by toho plné noviny. Ale pozitivum do novin nepatří. Však taky, copak byste si kupovali noviny, abyste se dočetli, že je kolem Mostu krásná krajina v místech, kde se těžilo uhlí?

O rekultivaci mi vyprávěl člověk, který ji má hodně na svědomí. Je to inženýr Stanislav Štýs, ročník 1930, nabitý energií, že by snad dokázal ten kostel přenést zpátky na původní místo. Na rekultivaci mostecké krajiny pracovaly a pracují tisíce lidí, ovšem jenom o inženýrovi Štýsovi se říká, že je otec zdejší rekultivace. Vymyslel technické postupy, prosadil je, přivedl k dokonalosti. Přednáší o nich ve světě. Když jsem se vrátil domů, telefonoval jsem kamarádovi a vyprávěl mu o tom, jak se těží uhlí a zároveň se zničená krajina rekultivuje.

"Aha," řekl kamarád. "Díra jede krajinou."

Tak to skutečně je. Princip je v tom, že se odkryje orná půda a uloží. Potom přijde na řadu spraš, ta se taky uloží. Následují neúrodné, dokonce i škodlivé vrstvy a teprve pod nimi je uhlí. Pásové dopravníky souběžně s těžbou zasypávají to, co důl nechává za sebou. V obráceném pořadí, než se to rýpalo, takže škodlivé vrstvy dospodu, nahoru spraš a úrodná půda a na to se vysázejí ty lesy, které se dovedou na podzim červenat, jako by něco provedly.

Rytmus tohoto procesu je úplně jiný než rytmus našich životů. Žijeme buď rychle, nebo krátce, ono je to vlastně totéž. A proto spíš vnímáme to rozseknutí krajiny, kde je úplně na dně černavá krev uhlí.

Pětadvacet let je mžik tohoto procesu. A radovat se nad tím mohu proto, že u té díry nemusím bydlet. Ale jsou naštěstí lidé, kteří takové procesy dovedou vnímat jinak, a inženýr Štýs je jeden z nich. Kdybych byl britská královna, jako že nejsem, a on byl britský občan, jako že není, povýšil bych ho do šlechtického stavu při nejbližším vhodném termínu. Takhle mu mohu jen poděkovat za to, co udělal pro Mostecko a pro celou naši zemi.

LN, 8.10.2012