Kdysi v prepubertě, bylo mi tak jedenáct dvanáct, jsem milovala „sušená moudra“: citáty, aforismy, prostě něco nejlépe jednovětého a chytrého, anebo aspoň vtipného. Trochu mi to zůstalo dodnes, mám ráda anekdotické historky s pointou. Taky si myslím, že zakládacím mýtem undergroundu je hospodská historka, ale nemám literárněvědné ambice, tak se s tím moc nevytahuju. A tenkrát dávno jsem v nějaké sbírce těch sušených moudrostí objevila tuto: „Nevím, proč bych měl přestat mít rád své přátele, i když neschvaluji jejich chyby.“

Bylo to pro mne tehdy jako osvícení: jsem už přece velká a mohla bych nechat toho holčičího: „A já s tebou nemluvím a ne a nemluvím.“ Že by se takové nemluvení mohlo vztahovat na politiku, nebo dokonce na volby, mne vůbec nenapadlo. Ani nemohlo: za hlubokého komunismu volby přece nebyly volby, a když člověk nechtěl volit Jednotnou Kandidátku Národní Fronty, nemusel k volbám-nevolbám chodit. Že bych se ale neměla bavit s lidmi, kteří k nim nechodí, to mi ani nepřišlo na mysl.

Časy se ovšem mění a s nimi, jak praví jiné sušené moudro, se mění i mravy. A tak se mi teď stává, že vyslechnu otázku „A ty se s ním bavíš?“ a vidím užaslý výraz a lehce kriticky zdvižené obočí. A to jde, prosím, jen o to, že se někdo provinil jen a jen tím, že volí nějakou stranu tazateli protivnou nebo preferuje jiný politický směr.

V takové atmosféře by těžko mohli Petr Uhl a Václav Benda nejen spolupracovat, ale ještě do pozdní noci debatovat nad slivovicí, představovali přece téměř dokonalé politické protipóly. I fanoušky Sparty a Slavie občas příležitosti svedou dohromady k hospodskému stolu a nejednou jsem viděla, jak jeden takový zarytý fanoušek klidně rozpráví s příznivcem konkurenčního klubu o všeličems, jen sem tam utrousí shazovačnou poznámku.

Nevím, proč bych se neměla bavit s lidmi, kteří volí někoho jiného než já – pochopitelně s výjimkou těch, kdo volí novodobé nacisty. Na světě je tolik témat, o nichž si můžeme ledacos nového povědět, že mi připadá pitomé omezovat rozhovory na politické vyznání. Ostatně soudím, že uzavírat se kvůli politickému postoji do vlastní bubliny natolik, že člověk nechce stoupence jiných ani vidět, natožpak s nimi rozmlouvat, je škodlivé. Jednak se tím ze společnosti vytrácí prachobyčejná lidská příchylnost a to je podle mého názoru škoda, protože s ní mizí i společenství. Jsme přece spjati celou řadou nejrůznějších vazeb, prostých osobních sympatií, společných zážitků (třeba z návštěvy divadelního představení), vzpomínkami z dětství, společnou náklonností k čemukoliv...

Ale hlavně: k čemu je dobré mluvit jen s lidmi, kteří mají na všechno (tedy na politiku) stejný názor jako já? To si můžu rovnou popovídat se zrcadlem! A ti vzájemně vyvolení si pak omílají to své, utvrzují se ve svých postojích a uzavírají se do sebe – chybí už jen silný vůdce, který pak své příznivce odvede, kam se mu zlíbí.

LN, 28.7.2017