19.3.2024 | Svátek má Josef


FEJETON: Nápisy na zdi

21.9.2020

Když jsem byla malá – ale ještě i před pár lety – měla slova „psát na zeď“ jen jeden význam: „zdi“ na webu ani internet neexistovaly, takže aby si člověk takový nápis na zdi mohl přečíst, musel jít kolem. Vždy před Vánocemi se mi vybaví vzpomínka na jeden z dětství: několik domů od nás někdo načmáral na zeď křídou: „Hurá, zejtra přijde Ježíšek!“ Moc se mi to líbilo, mimo jiné proto, že už tehdy byl proslulý nápis „Servít je vůl“, který se nekonečně opakoval na ulicích i uvnitř, hlavně na veřejných záchodcích. Taky se mi líbila, dokonce ještě víc, ta slavná replika hlásající: „Všichni jste volové! Servít.“ Tu jsem ale nikdy neviděla, jen jsem o ní slyšela.

Pak se doby změnily. Nevím, zda k lepšímu, či k horšímu, dnes bych řekla spíš k horšímu. Objevila se hejna sprejerů, kteří většinou nechtějí světu sdělit nic zásadního, chtějí jen upozornit na svou odvahu. Zdi jsou počmárané sprejerskými značkami, kterým rozumějí jen zasvěcení, a obávám se, že někdy ani ti ne, ba ani jejich autor. Ze začátku jsem měla pro ty stopy po drobných výtržnostech proti svazujícímu pořádku pochopení, pokládala jsem je za jistý projev svobody. Postupně se mi ale znechutily, zvlášť když se takové klubko čmáranic objevilo zase v našem sousedství, na čerstvě nabílené fasádě. Představila jsem si lítost a vztek majitele, který do renovace fasády vložil spoustu peněz, a všechna ta snaha nevydržela ani týden…

A nápisy, zdálo se mi, vymizely: jako by nešťastným sprejerům nescházela odvaha provádět něco, za co by asi mohli (a možná i měli) dostat pokutu, ale nestačil jim rozum, aby kolemjdoucím sdělili něco jiného, než že autor je prostě frajer, že se žádné pokuty nebojí. Taková manifestace vlastní odvahy a svobody mi připadá pitomá.

Už pár týdnů je ale nedaleko od nás, u domu, kde bydlí někdo, koho mám ráda, napsáno: „Láska visí na vlásku.“ Stojí to tam hezkým písmem jako podle šablonky – a pokaždé mě to potěší, ač nevím, zda se chtěl pisatel svěřit s vlastní nejistotou, anebo prostě sdělit světu výsledek svých úvah. Včera jsem z tramvaje zahlédla na ohradě něco jiného: „Nevěřím v lásku, ale v nenávist.“ No, když mám černou chvilku, zdává se mi, že tenhle pocit sdílí hodně lidí.

Pravým důvodem, který mě vedl k myšlence na tenhle fejeton, je však nápis, který už nejmíň před měsícem někdo úhlednými písmenky vyvedl zhruba ve výši kolen skoro naproti našemu domu. Nápis takřka geniální: „Motýlům květiny, mouchám h.vno.“ Schválně chodím domů tak, abych se na něj koukla. Jak spravedlivé! Každému, co mu patří – a co chce. Napadají mě přitom spousty otázek. Co v takovém případě komárům? Krev? Co jepicím? (Čím se vlastně živí jepice? Pomíjivým časem?) Co kočkám? Asi myši? A co lidem? Novorozeňatům mateřské mléko, to je jasné. Ale dospělým? S vegany je to jednoduché, ale co všežravcům? A co teprve jednotlivým lidem, třeba takovému Alexandru Lukašenkovi?

LN, 18.9.2020