S námahou jsem otevřel oči a zase zavřel. “Už by mě tam měli hodit, ať to mám za sebou,” dal jsem v duchu průchod své netrpělivosti. Pak jsem však znovu otevřel oči a zarazil se. Vypadá to tady podobně, ale není to stejné. Že bych už byl na pooperačním? Pohnul jsem hlavou a ucítil obvaz. Tak už to mám za sebou.

Včera tomu byly dva roky, co se mi doktor Roberson šťáral v hlavě a do šneka ve vnitřním uchu zavedl svazek čtyřiadvaceti drátků. Jenže to mělo předehru: na šedesáté výročí Vítězného února jsem se v noci několikrát vzbudil s divným pocitem: když jsem pohnul hlavou, pohyb ucha na poštáři zněl úplně jinak. A když jsem se ráno vzbudil, neslyšel jsem na pravé ucho. (Moje levé ucho slyší špatně skoro odjakživa, tedy od roku 1974.) O Vánocích se mi náhle ztracený sluch vrátil během pár hodin, teď už ne. Moje žena Jana, když mi chtěla něco říct, musela mi to napsat. Bylo mi jasné, že jedinou mou nadějí je kochleární implantát. Pan doktor mě na něj upozornil už před lety, levé ucho na něm prý nakonec skončí. Jen jsem nečekal, že půjde o pravé ucho a že ohluchnu doslova přes noc. V Calfornia Ear Institute mi navrhli ještě píchání kortikoidů do středního ucha. Je to drahé, pojišťovna to neplatí, ale co kdyby. Po první ze tří dávek se nestalo vůbec nic. A tak jsem se rozhodl nepálit další peníze, budu je potřebovat na implantát. Kostky byly vrženy.

Nepočítej s tím, že budeš hned po aktivaci rozumět,” říká mi Jennifer, moje audioložka. Díky sluchadlu vlevo v tichu celkem rozumím, co říká. “Jsou lidé, kteří na začátku vůbec nepoznají, že slyší lidský hlas. Nejlepší bude, když si v knihovně vypůjčíš nějakou knihu, která tam je i jako audio a budeš poslouchat a přitom číst a jednotlivým zvukům budeš postupně přiřazovat slova. Budeš muset být hodně trpělivý.” Trpělivý jsem nebyl nikdy, ale tuhle bitvu vybojuju. Jen už mě pusťte do boje. A pokud se celá akce nezdaří, mašli si kvůli tomu nehodím. Bude to složité, ale zařídím se. Na spoustu věcí můžu ovšem zapomenout, třeba předplatné na San Francisco Symphony už příští rok brát nebudeme. Ale nedostanou mě.

Graeme Clark dělal doktorát na přenosu elektrických signal tkáněmi. Jeho otec byl hluchý, a tak ho přirozeně zajímalo, jestli by se nedal nějak přenášet zvukový signál elektricky až do sluchového nervu. Jeho školitel byl však velmi skeptický a dal Graemovi dobrou radu: “Nech to plavat. Vnitřní ucho je strašně složité, vylámeš si na tom zuby. “ Ale Graemovi to nedalo spát. Schrastil dohromady pár australských dolarů a pustil se s dvěma asistenty do práce. Našel jednoho pacienta, který přišel o sluch při havárce. Voperoval mu jednoduchý kochleární implantát. A pak začala úmorná práce. Zkoušel zvukový signál všelijak filtrovat, modulovat tak i onak, ale nevedlo to k ničemu. Pacient sice vnímal zvuk, ale slova v nich nepoznával. Skromná hromádka peněz už mizela před očima, do dvou měsíců zmizí úplně. A pak to šlo jak v amerických filmech o vědcích: Bylo před Vánocemi 1979 a mírně frustrovaný Graeme všelijak ladil zvuk a v duchu přemýšlel, co bude od března dělat. Pak řekl slovo a pacient ho opakoval po něm. Graeme přestal ladit a řekl další slovo. A hned ho slyšel jako ozvěnu. A třetí a zase jakoby s opakovanou ozvěnou. Graeme se zvedl a rychle vyšel ven. Bylo toho na něj příliš. Už věděl, co bude dělat v březnu. A nejen v březnu, ale vlastně celý život.

Když jsem přišel na aktivaci, Jennifer nejprve změřila impedance na jednotlivých elektrodách. A pak začala pouštět do procesoru sérii dvou až čtyř tónů o různé intenzitě a já říkal, kolik jich slyším. Něco podobného, jako když se dělá audiogram. Podle toho nastavila spodní hranici hlasitosti, pak ještě horní. Nakonec se odpojila, na procesor nasadila baterku a ukázala mi, jak se to celé dává za ucho. Pak řekla: “Vládysláv...” a já jí rozuměl! Po půl roce permanentního napětí, kdy jsem si nedovolil ani na vteřinu propadnout vnitřní slabosti , najednou ze mě ta obrovská tíha spadla. Věděl jsem určitě, že jsem zachráněn a že se nemusím začít učit znakovou řeč. Jennifer mi jen decentně podala z krabiččky papírový kapesník a chvíli měla něco hrozně důležitého na psaní. Pak jsme ještě trochu doladili sykavky a já šel domů cvičit poslech.

Když se kochleární implantáty rozšířily, bylo to podle mých představ obrovské požehnání. V čekárně CEI vídám občas malé pobratimy s procesorem za každým uchem. Ta děcka trochu zlobí, aspoň podle českých standardů, ale v podstatě se chovají normálně jako zdravá decka. Zděsil jsem se však, když jsem se dočetl, že když se nějaký hluchoun rozhodne pro implantát, že ho ostatní hluchouni odrazují od operace a všelijak mu jeho rozhodnutí rozmlouvají. Oni podle svých představ nejsou hluší, ale Hluší, vyvolení. Opustit je, to je zrada, která se neodpouští.

Říká se, že s implantátem se sice dá poslouchat i muzika, ale jenom ta, kterou člověk zná ze slyších dob. “I když jsou lidé…,“ řekl mi doktor Roberson, když jsem se ho ještě před operací ptal. Ano, jsou lidé, kteří jsou schopni poslouchat i novou hudbu. Po ohluchnutí jsme měli ještě dva nebo tři koncerty předplatného v San Francisco Symphony. Naprostý debakl. V Braniborském koncertu, který snad celkem znám, jsem se ztratil hned asi po třech taktech. Když Jana později nesměle špitla, že bychom si mohli snad vzít předplatné i na další rok, ujistil jsem ji, že by to bylo jen pálení peněz. S implantátem v uchu to však bylo přece jen jinak. Nešlo sice všechno, ale klasika se dala sledovat. Nestačil jsem se však divit, jak rychle si mozek zvykl na ty drátky a když jsme pak šli zkusmo na jeden koncert a oni hráli Beethovenovu předehru Egmont, bylo to pro mě stejně krásný šok jako vlastní aktivace. Pochopitelně nezvládám všecko. Nejlíp se mi poslouchá výrazná rytmický hudba, třeba právě Beethoven. Kupodivu rock mi moc nejde. Zkoušel jsem staré vály Olympicu, ale měl jsem s tím problémy. Dřív jsem míval rád cimbálku, máme tady pár cédéček Hradišťanu. Jenže já teď skoro nerozeznám cimbálku od smyčcového kvartetu. Ale třeba nové album Radůzy jsem si docela užil. A to je pro mě bezpochyby nová muzika, kterou jsem v dobách slyšících nemohl znát. Podobně Prokofjevův třetí klavírní koncert.

Stal jsem se nadšeným propagátorem kochleárního implantátu. Když jste se se mnou dali do řeči, do pěti minut jsem ji převedl sem. To je přece něco úžasného. Sice jsem, jak říká Aston, cyborg, ale stačí dvaadvacet elektrod v uchu a hluchý člověk fakt slyší. Lidský důmysl nezná mezí, A moje nadšení taky ne. Na některé věci jsem trochu natvrdlý a tak mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, že mnozí lidé s normálním sluchem se na mě dívají jako na exota. Jako bych jim líčil, že mám dřevěnou nohu, ale ten jilm, to je panečku dřevo, to se dub může jít zahrabat. Proto jsem pak v konverzaci přestal propagovat kochleární implantát. (On si mě však občas najde sám, jako v březnu na konferenci v Praze: ”Moc se omlouvám, ale to vypadá jako kochleární implantát, mě to moc zajímá, já dělal pár let u firmy, kde jsme vyvíjeli bionické oko a tam jsme spoustu věcí převzali z kochleárního implantátu.”) Obecně lidé moc o kochleárním implantátu nevědí. Proto jsem napsal tento osvětový článek.

Převzato z blogu autora