Diskusi o tom, zda děti smějí ve škole používat mobil, přihlížím radši z ústraní. Mým prvním impulsem bylo pohoršeně prohlásit, že určitě ne, že se děti mají ve škole učit a družit, a ne čučet na displej. Pak jsem si ale vybavila vlastní školní léta a to mě přinutilo mlčet a přemýšlet.

Sama jsem si totiž ve škole při každé příležitosti četla pod lavicí, což se učitelům samozřejmě vůbec nelíbilo: podle jejich názoru jsem se měla učit, tedy poslouchat výklad a sledovat dění ve třídě. Měli to se mnou ale těžké, zvlášť češtinářka. Ta po mně vždycky chtěla, abych řekla, co je zrovna na programu – a já skoro pokaždé dokázala zopakovat jednu nebo dvě poslední věty, které pronesla, než mě napomenula. Tím jsem jasně dala najevo, že jsem „dávala pozor“, že jsem se vlastně věnovala vyučování, a ne knížce. Nebyla to pravda, víc mě zajímalo to, co jsem četla, ale uši napůl vědomě registrovaly, co k nim dolehlo. Samozřejmě jsem věděla, že číst si pod lavicí je zakázané, jenže to, co nám učitelka vykládala, mě nezajímalo, věděla jsem, že vykládá jen to, co je v učebnici, kde se na to můžu kdykoli podívat. Jak tedy dětem zakazovat, aby koukaly na displej?

Další podstatné nahlodání mého nesouhlasu s mobilem mi přineslo vyprávění jedné sociální pracovnice, kterou mám velmi ráda. Líčila mi, jak ji uvedl do hlubokých rozpaků jeden asi jedenáctiletý klient. Rodiče toho chlapce se rozváděli a on začal mít ve škole problémy. Snažila se mu vysvětlit, k čemu je škola dobrá, a on se jí zeptal: „A co tak užitečného ve škole naučili vás?“ „Co… číst, psát, počítat a… třeba násobilku,“ odvětila. „Vy nemáte v mobilu kalkulačku?“ zeptal se ten kluk, čímž ji přirozeně přivedl do rozpaků. Jak mu měla vysvětlit, že by člověk měl umět násobilku? A měl by potom umět také letopočty, dokázat třeba vyjmenovat roky narození a úmrtí všech českých panovníků? Další háček, jsem přece přesvědčena, že se děti ve škole nemají učit seznamům jmen, údajů a dat, ale souvislostem. I dospělí a znalí lidé přece hledají – nebo si potvrzují – přesnost takových věcí v počítači. Nebo v mobilu. Proč nosit v hlavě seznamy, které můžeme v několika vteřinách najít?

O přestávkách jsem si nečetla, tlachání či dovádění se spolužáky mi připadalo zábavnější. A nenahraditelné, v učebnicích se to najít nedalo. Dodnes mě přivede do rozpaků, když vidím někde u stolku sedět tři mladé lidi, kteří si nepovídají, ale zírají na displeje svých mobilů. Proč se tedy scházejí? Ale i tady jsem na ústupu. Už mě ani dost málo nepopuzuje, když v hospodě či kavárně někdo vytáhne mobil, aby vyřešil spor, který by jinak mohl trvat dlouho.

A co zkoušky a testy? Smějí se děti poradit s mobilem, když si nevědí rady s odpovědí, nebo si jí nejsou jisty? Postupně jsem se už přiklonila k názoru, že ano: ve škole se přece mají naučit myslet, hledat souvislosti, příčiny a následky, a ne pouhé seznamy dat.

LN, 9.7.2021