Michael Jackson umřel.

"Je to můj ročník," podotkla k tomu moje žena. "Už se kácí v našem lese."

Vzpomněl jsem si, od koho jsem poprvé slyšel tohle rčení. O někom to před lety prohlásil můj kamarád Pavel Frýbort. No a on sám je tam, kam odešel Michael Jackson, a v tom našem lese jsou už pořádné mýtiny.

S Jacksonem je spojeno mnoho fám a legend, mnoho skandálů a dohadů. Odbarvil se, tím popudil kdekoho, černé jako bílé. A vystupoval na veřejnosti s rouškou před ústy. To aby se nenadýchal choroboplodných zárodků.

Natočil hudební klip Thriller, pamatujete? Je plný zombií vylezlých z hrobu a on sám se v něm změní ve vlkodlaka. Zahrával si?

Ale prosím vás, jaképak zahrávání. Byla to prostě role, a kdyby byl hrál něco jiného, dopadlo by to s ním stejně. Smrt je demokratická instituce a nikoho neobchází odměnou za jeho vzorné chování.

Dětství jsem s rodiči prožil ve vesnici Slapy. Bydleli jsme nedaleko kostela s jeho přilehlou zahradou mrtvých. Ve styku se smrtí tu byla celá vesnice pořád. Pohřeb byl nejvýznamnější společenská událost. Naštěstí se pohřby konaly často. Když byli živi a zdrávi slapští občané, umírali sousedé z nedaleké vesnice Buš a kondukt táhnul ty dva kilometry za zvuků smutečního pochodu a klinkání umíráčku. Moc se mi to líbilo. Přál jsem si, abych se taky naučil hrát na klarinet jako náš soused pan Pokorný. On, spolu s dalšími sousedy, vyprovázel posledni cesty. Na klarinetu měl stříbrnou klipsnu a na ní měl přichycené noty. Hrál velmi smutně a krásně, jak mi to připadalo. Všichni sousedé hráli smutně a krásně. Bylo mi to divné. O hudbě jsem měl jakousi představu a věděl jsem, že hra na hudební nástroj je něco neobyčejně obtížného k naučení. Jak to, že to tak dobře zvládali tihle muži, které jsem viděl pracovat na poli, v kovárně, v cihelně, u ponku s hoblíkem v ruce? Dodnes je mi to divné, připouštím. Divné a je mi líto, ze to už tak není. Moc bych přál i Michaelovi, aby měl takový pohřeb, když už ten pohřeb musí být. Ale to nejde. U nás, stejně jako v Americe. Tam se za rakví jede auty, pomalu a důstojně.

"První hřiště mého syna byl hřbitov," vykládal můj otec, epik. "Jeho první hračka byla lidská lebka."

On sám se přátelil s místním rakvářem. Tehdy byla řemesla hodně specializovaná a ve Slapech jsme měli truhláře, pak koláře, výrobce kol k žebřiňákům a zhotovitele rakví. Rakvář se jmenoval pan Pešák a tatínkovi vyrobil police na knihy. Chodíval jsem k němu s tatínkem do dílny Měl jsem rád jeho rakve, dokud byly hotové jen konstrukčně, bez finálního nátěru. Byly bílé a voněly pryskyřicí. Pan Pešák je dělal na míru. K prázdné rakvi promlouval, oslovoval toho, kdo v ní spočine.

"Tak to vidíš, šmejde," říkával. "Tak ses natřásal a naparoval. Moře ti bylo po kolena. A teď budeš moc rád, když ti přidám hrst hoblin pod hlavu."

Ale byl spravedlivý, pan Pešák. Nevšiml jsem si, že by ani tomu největšímu šmejdovi tu hrst hoblin upřel.

Souvislost s Michaelem Jacksonem nemá pan Pešák žádnou. Ale nedivte se, že píšu i o něm.

Při zvuku umíráčku napadají našince všelijaké myšlenky.

LN, 29.6.2008