Když jsem se probudila, byla ještě skoro tma, na římse ležel sníh a do okna bušilo něco hnusného mezi deštěm a ledovatým sněhem. V lednu je to samozřejmě normální, ale povzbuzující to tedy rozhodně není. Opatrně jsem si postěžovala na svého patrona svatého Petra, který bývá označován za vládce počasí, ale pak jsem usoudila, že se z té mizerné nálady budu muset dostat sama, počasí – nepočasí. Ne že bych důvodů k frustraci a sklíčenosti neměla víc, ale žiju ve stejné společnosti jako vy, tak se o nich nebudu šířit, znáte je sami.

Usilovně jsem se pustila v mysli i v internetu do hledání něčeho, co by mě potěšilo, a našla jsem hned dvě zprávy, které mě neděsily ani nevyvolaly mou nevoli. V jedné byla řeč o tom, že se vláda hlásí k tradici Charty 77. Kvituji to skutečně s povděkem – ne kvůli tomu, že se mě to tak trochu týká, ale proto, že ideje Charty dodnes pokládám za něco velmi pozitivního a užitečného a chtěla bych, aby úcta k lidským právům a snášenlivost k jinak smýšlejícím patřila k principům státu, v němž žijeme. No, vlastně bych si přála, aby patřila k výbavě všech států na světě…

Druhá potěšující zpráva byla o tom, že česká a polská ministryně životního prostředí jednaly ve Varšavě o dole Turów. Konečně! Sice jsme se ještě o výsledcích jednání nedozvěděli, ale to je, doufejme, otázka času. Mám ovšem pořád ještě strach, že jednání selžou… nejvíc proto, že Polsku hrozí vymožení vysoké pokuty za to, že činnost dolu na výzvu evropského soudu neukončilo.

Celkem chápu, že polské politiky rozladilo, když se naše země obrátila na soud – podle mého názoru jsme to neměli dělat, měli jsme se víc snažit domluvit se přímo s Poláky. A polskému státu mám za zlé, že nutnost jednání podcenil. Úplně rozumím tomu, proč důl Turów na pokyn evropského soudu nezavřel – ten důl a příslušná elektrárna dodávají proud příliš velkému počtu domácností a firem a pro příslušnou oblast by to byla katastrofa v zaměstnanosti. Jednat s námi ovšem měli, firma měla zaplatit odškodnění za všechna poškození, která činnost dolu způsobuje. No dobrá, řekněme, že lepší pozdě než nikdy.

Jednání budou pokračovat, v to doufám. A na tomhle místě bych ráda připomněla naší vládě, že za časů komunismu, ale i potom, československý disent spolupracoval s polským, jak to šlo, že nám polští přátelé pomáhali. Právě tahle spolupráce byla jednou z mocných pohnutek ke vzniku Visegrádské skupiny, která existuje dodnes. A ta visegrádská spolupráce… neměla ona by se znovu probrat? Prozkoumat, co mají naše čtyři země společného a v čem se jejich směřování liší? A domluvit se, jak překonat, co nás rozděluje?

Jak jsem tak seděla u počítače a dumala nad tím, co nás s Poláky, Maďary a Slováky (ale hlavně s Poláky, mám tu zemi ráda) rozděluje a co spojuje a jak dál s Visegrádem, vyšlo slunce a sníh z římsy dávno zmizel. Usoudila jsem, že svatý Petr směr mých úvah schvaluje.

LN, 21.1.2022