Z důvodů, o kterých netřeba se rozepisovat, jsem si musela pročíst spisek Kláry Zetkinové Vzpomínky na Lenina. Vlastně jen začátek, ale stačilo to. Knížka se půjčuje jen prezenčně, a tak jsem seděla v krásné studovně Klementina, kam chodím moc ráda, i když tentokrát jsem cestou žehrala, protože bylo strašné vedro. Ve studovně byl ale větší chládek než u nás v podstřeší a taky byla na samém konci prázdnin skoro prázdná, takže to vlastně bylo docela výhodné.

Výhodné to bylo i jinak, nejen kvůli vedru. Dílo je to neuvěřitelné – tolik servility a nasládlých banálních keců promísených banálními politickými slogany člověk skutečně hned tak na pár stránkách nepotká. Je to text, který by se těžko dal parodovat: sám totiž působí jako parodie na oslavnou ódu. Já jsem něco takového nejspíš do té doby nepotkala nikdy, v roce 1951, kdy knížka česky vyšla, jsem ještě neuměla číst, a i kdybych uměla, nechápala bych nic. Podívala jsem se na tiráž: deset tisíc výtisků. O tom si dnešní autoři publikující v češtině většinou mohou leda tak nechat zdát.

Zasnila jsem se: kdepak je asi těm deseti tisícům knížek konec? Asi to tenkrát šlo do knihoven, možná do škol – moc toho o distribuci v padesátých letech nevím. A dneska? Většina výtisků nejspíš skončila ve sběru, sem tam jsou asi nějaké v antikvariátech (doma jsem to pak ověřila, skutečně jsou) a něco má možná někdo doma.

Co si tak asi mysleli lidé, kteří to tehdy četli? Byli všichni tehdejší čtenáři tak zpitomělí, že dokázali něco takového brát vážně?

A proč to vůbec v roce 1951 vyšlo, když Zetkinová zemřela v roce 1933 (a je pohřbena u kremelské zdi) a Lenin na začátku roku 1924? Není to tedy výplod krutých padesátých let – i když to české vydání vlastně ano, nešlo přece o žádnou horkou novinku, a o něco objevného už vůbec ne. Zjevně to byla součást jakéhosi nakladatelského plánu na propagaci pravověrně komunistických myšlenek, podobných veleděl tehdy vycházely tuny. Vlastně by mě docela zajímalo, jak tahle propagandistická mašinerie působila ve skutečnosti, ne ve výčtech agitačních pracovníků. V téhle podobě, říkala jsem si, přece ta knížka nemohla ovlivnit žádného soudného člověka. Nebo snad, vkradla se mi rouhačská myšlenka, tehdy soudní lidé nebyli? Blbost, určitě byli, ale ti asi vzpomínky Zetkinové na Lenina nečetli, natož aby nad nimi hloubali jako já teď.

S celou tehdejší propagandou je to dost podobné, přečíst si noviny z raných padesátých let je hodně otřesný zážitek. Jak by se dnes dalo zjistit, kolik lidí jim skutečně věřilo? Nejspíš mraky, dobové záběry z mnoha manifestací překypují nadšenci, jistě tam nechodili jen ti, kdo k tomu byli donuceni, ani lidé, kteří přišli ze strachu.

LN, 4.9.2015