Nevím, kolik lidí ten dopis-vzkaz od Skaláka dostalo, jistě mnoho desítek, ale potěšil mě tolik, že ho musím ocitovat. Skalák je signatář Charty, člověk, který celý život pracoval a pracuje rukama a pořád se hlásí k undergroundu. Pro mne – a nejen pro mne – býval nekorunovaným králem severočeského undergroundu a estébáci ho na léta vyhnali ze severních Čech do Vídně. Dneska má úžasný barák na Vysočině a poskytuje mimo jiné útulek setkáním technařů. Když jsem se ho ptala, zda se mu líbí techno, řekl, že ani moc ne – „ale když je odevšad vyhánějí…“ Prostě úžasný chlapík.

Ale k tomu dopisu-vzkazu. Píše tam: „Byl bych rád, aby letos na té Národní třídě zapálil svíčku každý, kdo stále ještě nosí ideál svobody a rovnosti ve svém srdci. Každý, kdo se dnes s tímto názorem cítí osamělý nebo ohrožený. A aby těch svíček bylo alespoň 50 tisíc, jedna za každého, kdo na té ulici v onen památný den stál. A bylo by úžasné, kdyby bylo možné touto cestou uctít taktéž památku všech, kteří s námi sdíleli stejné vidění světa, ale bohužel již nejsou mezi námi. Pojďte být chvilku nepraktičtí a udělejte věc, která nestojí mnoho času ani úsilí a která nevede k žádnému stanovenému cíli. V současné době, kdy je poněkud nezodpovědné se setkávat a kdy pocit osamělosti na mnohé dopadá plnou silou, je to přece laskavý způsob, jakým můžeme být spolu a přece každý sám. Pevně věřím, že pokud se těchto svíček sejde dostatečné množství, tak jejich mihotavé teplé světlo vytvoří scenérii, která bude překrásná a pietní, ale především po dlouhém období rozdělování bude nezpochybnitelně spojující.“

Ta slova mě dojala a nadchla, přesně vystihovala to, co si myslím i já. Na Národní jsem se vydala a svíčku zapálila. Zda jich tam bylo padesát tisíc, nevím, ale svíčky hořely i jinde a to „mihotavé teplé světlo“ nemohl přehlédnout nikdo, kdo se 17. listopadu aspoň chvílemi podíval na televizi. A moc ráda bych doufala, že přispělo a bude přispívat ke spojení rozdělené společnosti. Ano, vím, je to jen symbol, to spojení nevytvoří svíčky, to je na nás – ale s dobrou vůlí bychom to měli dokázat. Znovu si uvědomit, že ten, kdo má jiný názor než já, není nepřítel a že svět, kde by si všichni mysleli totéž, by byl příšerný.

Taky jsem ale myslela na Bělorusy, kteří si odmítají myslet to, co jim nařizuje diktátorský Lukašenko. A dávají to veřejně najevo a tvrdě za to platí. My jsme měli tenkrát v roce 1989 větší štěstí na mezinárodní okolnosti, autoritativní komunistické režimy se kácely jako kuželky. Dokázali bychom tenkrát demonstrovat tolik týdnů, kdyby se byl režim rozhodl setrvat za každou cenu? Moc bych si přála, aby už v Bělorusku mohli na výročí zapalovat svíčky a připomínat si, čeho se zbavili… A myslela jsem taky na Náhorní Karabach. Taky mě mohlo při novém vzplanutí tamní války napadnout, že to skončí – jako pokaždé – příchodem ruských mírotvorců. Ale o tom až příště.

LN, 20.11.2020