Osmnáctého května 1923 začal vysílat Radiojournal, je to už devadesát let! Veřejnoprávní rádio si výročí jaksepatří užívá a náležitě oslavuje. K blahopřání připojím i několik postřehů. Rádio, ohromující technická novinka v roce 1923, je v roce 2013 pokládáno za médium klasické: tisk, rozhlas a televize. Neklasické médium, tedy nové, dravé a nezbedné, je internet. Je to jakési kukaččí vejce, ten internet. Z hnízda nejsurověji vytlačuje tisk. Počty prodaných výtisků denního tisku klesají, časopisy hynou nebo "přecházejí na internet", což je prakticky totéž co zahynutí. Učenci odhadují, jak dlouho tisku vydrží, než zdechne docela. Můj odhad - nevyhyne úplně, ještěři taky úplně nevyhynuli, hemží se jich kolem nás spousta, ale co je to platné, oproti období jura to opravdu není ono.

Od televize taky utíkají diváci, a hlavně inzerenti. Není to tak dramatické jako ve sféře tištěných médií, nicméně zlatá doba televize coby klíčového média je za námi, abych se vyjádřil přesněji, za ní.

Kdežto rádio? Pluje statečně dál na vlnách TSF, řečeno s Jaroslavem Seifertem. Ve srovnání s tiskem a televizí je výrobně mnohem méně náročné. Nepotřebuje tiskárny a distribuci. Náklady na natočení rozhlasového pořadu jsou jen zlomek nákladů v televizi. Sledování rozhlasu nevyžaduje pozornost. Pravda, málokdo si dnes sedne, aby "poslouchal rádio" -snad děti takto poslouchají pohádku. Ale do aut se dnes rozhlasové přijímače montují jaksi bez ptaní, automaticky. Auto bez rádia je jako auto bez volantu. Taková se nedělají. Rozhlas lze poslouchat i prostřednictvím internetu, ale rozhlasu to může být jedno, neohrožuje ho to. Je zde a bude.

Takže ono sebevědomé uspokojení, patrné z rozhlasových pořadů věnovaných devadesátinám, má reálný podklad. Všimněte si na nich ještě jednoho aspektu. Skutečnost je taková, že z těch devadesáti let vysílal československý, případně protektorátní rozhlas pěkné svinstvo, úměrné míře svinskosti doby, v níž mu bylo dáno vysílat. Tato kormutlivá skutečnost se nepřipomíná amluví se jen o pozitivních momentech. A ty byly přítomny vždycky, i v těch nejhorších dobách.

Hned dodám - zaplaťpánbu za to. Je to jiný typ vyrovnání s minulostí, než jaký jsme si tu zavedli. Minulost, to je v českých podmínkách trampolína, po které vztekle skáče v těžkých kanadách nejlépe ten, kdo ji osobně nezažil, amá tudíž na ni jasný názor. Minulost, to je řetězec bídy a utrpení. Závidím Španělům, že dovedou být pyšní na své habsburské panovníky! Jen to zkuste, pohovořit s uznáním o Františku Josefovi, za jehož dlouhé vlády se naše země stala střediskem průmyslu, vědy a kultury. Ale ne střediskem sebevědomým. Střediskem ublíženeckým, ubrečeným a nenávistně kolem sebe plivajícím.

No a tento přístup z rozhlasových událostí kolem devadesátin média vypadl. To je moc a moc dobře. Vždyť to rádio táhli dopředu vždycky ti tvořiví a charakterní lidé, velmi často s osobním rizikem, a na ně je dlužno vzpomínat s uznáním a povděkem. K tomu je teď dobrá příležitost.

LN, 20.5.2013