Při debatování o současném našem školství - když přeskočíme mantry o nízkých platech zaměstnanců, o domácím vzdělávání, o kvalifikaci učitelstva a o hodině tělocviku týdně navíc - postoupíme až k meritu věci - totiž k významu školní docházky pro dnešního člověka vůbec.

Zůstaneme ovšem na české rodné hroudě, v tomto fejetonu konkrétně v jižních Čechách.

Jana Vrbová z Jihočeské univerzity v časopise Československá psychologie, roč.58 (2014), č.5 (455 - 470) publikovala článek, ve kterém pojednává o svém průzkumu v oboru psychologie mládeže: článek má titul

Jak a kdy žáci omlouvají své špatné chování ve škole: role morálního vyvázání se a neutralizace v kontextu školního podvádění starších žáků.

To, co ve své knížce „Jak pracovati“ z roku 1898 konstatoval Tomáš Garrigue Masaryk, platí stále: že proti vědě mluví hlavně ti, kteří nemají ponětí, co znamená přesnost. U shora zmíněné studie je zjevná autorčina snaha dosáhnout objektivní výsledek pomocí přesného definování pojmů a pečlivé kvantitativní analýzy získaných dat. Fejeton není recenze - uvedu proto jen úctyhodný počet respondentů v anonymní anketní akci, která tvoří datový základ studie: 438 žáků (z toho 223 chlapců) z 8. a 9. třídy šesti základních škol; z toho 2 školy sídlištní, 2 školy městské, 2 školy maloměstské. Ze základů statistického zpracování dat si zopakujeme, že takový počet respondentů může být pro potvrzení závěrů dané práce vyhovující.

Jedním z překvapivých kroků tohoto výzkumu bylo stanovení konkrétních forem školního klamání. Respondentům nebyl předhozen dotazník s prefabrikovanými odpověďmi za á, za bé, za cé, nýbrž respondenti sami formulovali svá klamstva.

Čtyři nejčetnější prohřešky byly od respondentů definovány takto (v závorkách míra morální závažnosti z intervalu hodnot (0 - 1), stanovená podle názorů respondentů):

- uvádím falešné důvody, proč musím odejít z vyučování (0,779)

- předložím zfalšovanou omluvenku absence (0,742)

- uvádím falešný důvod, proč jsem něco neudělal nebo proč něco nemůžu udělat (0,710)

- zfalšuji podpis (0,683)

Těžiště výzkumu spočívalo v dalším kroku, při kterém bylo zkoumáno, jakými taktikami se čtrnánáctiletí a patnáctiletí respondenti vyrovnávají s nepříjemným obviněním. Na rozdíl od laického názoru („vono těm mladejm na ničem dneska nezáleží“) byly u zkoumaného souboru respondentů odkryty různé taktiky: Studie uvádí například taktiku bagatelizace vlastního přičinění:

„Je-li výhodné chovat se nečestně, byl bych hloupý, kdybych se tak nechoval.“

Taktika kognitivní restrukturalizace je ilustrována výrokem „Podvádění je v pořádku, když tím pomůžu někomu, kdo pomoc potřebuje.“

Zárodek známé taktiky ignorování zraňujících důsledků - lze cítit i v zdánlivě krotké větě „Napovídáním nikomu neškodím.“

Drsnější taktizování školních provinilců řadí autorka studie do kategorie obviňování oběti: „Učitel, kterého žáci neposlouchají, si za to může sám.“

„Učitel je nespravedlivý - to on zasluhuje potrestat, ne já“ je taktika známá pod názvem odsouzení odsuzujících.

Když se podíváme na taktiky používané v kriminálních případech dospěláků, formy zůstávají, mění se jenom obsah. Dovolím si namátkou připomenout výroky jako

- řekli mi, že v takové koncentraci je metanol neškodný

- dlužné částky bych bývala věřitelům vrátila, kdyby mě policie nezatkla

- žádný úmysl v tom nebyl - dítě mi prostě upadlo do vany

- ty milióny jsem neodnášel sobě, ale straně

- ten nůž se asi do ní zabod sám

- proklínám tento nespravedlivý, podjatý soud

- měla dost času na to, aby autu vjíždějícímu na chodník uskočila a tím se zachránila

- atd

Vraťme se na začátek: Školní docházka má pro dětskou populaci zásadní význam v tom, že si během ní dítě vytváří nejen zásobu vědomostí a dovedností, ale formuje i základní morální profil své osobnosti.

© Petr Kersch, Děčín 2015
petrkersch@karneval.cz