Když se řekne „kultura“, většina lidí si asi představí muziku, divadlo, filmy, galerie a (doufám) knížky. Já obyčejně myslím na kulturu slovesnou, psanou, a také historickou. Když je řeč o platech zaměstnanců v kultuře, myslívám většinou na knihovníky a archiváře, na ty se na můj vkus až příliš často zapomíná. Ale nehodlám se tady přimlouvat za zvýšení jejich platů, i když by si je jistě zasloužili. Jde mi o něco jiného.

Předešlu ještě, že jsem jednou v životě jako archivářka pracovala. Když mě po maturitě nevzali na vysokou, nastoupila jsem na úřednické místo do tehdejšího podniku Pražské papírny. Mým úkolem bylo zakládat listiny do podnikového archivu a bylo to zaměstnání dost příšerné. Začínala jsem v šest ráno, odcházela v půl třetí a příšerně jsem se otravovala, poněvadž jsem v té pobočce měla práci jen na několik hodin měsíčně, nevím, proč na tu práci bylo vypsáno běžné místo. Většinu času jsem proseděla v archivu – byla to nevelká místnost s regály se šanony – a četla jsem si. Ne ty archiválie, ale knížku, kterou jsem si přinesla. Jakmile jsem v Pražských papírnách po několika měsících skončila, pustila jsem celou tuhle „archivářskou“ zkušenost z hlavy. A dál jsem spokojeně měla za to, že v archivech (teď myslím ty velké, historické) je uložena naše Minulost.

Když jsem se před několika dny namanula u debaty, v níž se tři opravdoví archiváři dohadovali, co se má udělat s archivy, musela jsem si to nechat vysvětlit. Proč by se mělo s archivy něco dělat? Ty přece jsou, chodí se do nich hledat, jsou v nich uloženy všelijaké zásadní doklady. Jaké? No třeba Zlatá bula sicilská. „Hm,“ pravila jedna archivářka, „na Zlatou bulu sicilskou si vzpomenou všichni. Ale už na nic jiného.“ Ke své hanbě musím přiznat, že jsem si taky nevzpomněla na žádnou jinou zásadní listinu, která leží v těch velkých archivech.

Přátelé z archivů mi začali vysvětlovat, že jejich instituce zabírají spoustu místa a stojí spoustu peněz a nadcházející digitalizace musí obor velmi zásadně proměnit. V plném rozsahu mi to došlo vlastně až po cestě tramvají domů. Předtím, u stolu, jsem si ještě myslela, že naše Minulost přece musí být zachována, že jde prostě o teoretickou diskusi. V té tramvaji se mi ale vybavil maličký archiv Pražských papíren a představila jsem si, kolik takových archivů v českých podnicích a institucích existuje. Toho místa! Těch peněz!

Nejsem sice takový ignorant, abych nevěděla, že existují skartační řády, že se všechny ty papíry o účtech, vyúčtování, provozních předpisech a všemožné korespondence neuchovávají navěky, ale přece jen: neleží v těch všemožných archivech těch papírů mnohonásobně víc, než je potřeba? Není jednodušší všechno převést do digitálních dokumentů, místo šanonů v regálech spravovat složky v počítači?

Asi se to bude muset stát, ale v jakém rozsahu a jak? Na to samozřejmě laický milovník archivů jako já neodpoví.

LN, 11.10.2019