Výstava o Adolfu Hitlerovi se stala trhákem podzimního Berlína. Životopisný film o Hitlerově pádu se také stal trhákem a uživatelé internetu se dodnes válejí smíchy nad parodickým zpracováním jedné z vrcholných scén, v níž Hitler zuří... variant je mnoho, díky postsynchronu je schopen zuřit nad čímkoli.

Je to dlouho, kdy mě poprvé napadla otázka, jak se budoucnost postaví k Hitlerově historické figuře. Nasnadě je srovnání s Napoleonem. Vždyť také on byl nelítostný agresor a podle odhadů zavinil smrt dvou a půl milionu vojáků a milionu civilistů v Evropě i v zámoří. Přesto je vnímán jako velikán, jako obdivuhodná postava. Hitler byl v tomto směru výkonnější, počet obětí druhé světové války se odhaduje na dvaašedesát milionů a také se změnil poměr padlých vojáků a civilistů – v druhé světové byl počet civilních obětí vyšší než počet padlých vojáků. Nicméně, jak to hezky vyjádřil jiný masový vrah Stalin, jeden mrtvý je tragédie, milion mrtvých je statistika. Takže znovu, to srovnání je nasnadě a vyšší vražedná výkonnost Adolfa Hitlera je dána především vývojem smrticích technologií: kdyby jimi Napoleon disponoval, jeho statistiky by se jistě taky díky tankům a bombarďákům zakulatily. Jisté je, že zájem o druhou světovou a o Hitlera pětašedesát let po válce neopadá a současná berlínská výstava je snad výsledek odvahy Němců k sebereflexi, rozhodně ale vychází vstříc zvědavosti publika. Stačí zajít do trafiky, všimněte si, kolik časopiseckých titulů je na válku zaměřeno, kolik tam nabízejí DVD s touto tematikou, mají tam modely tanků a letadel z té doby.

V té souvislosti je zvláštní, že mimo zájem je první světová válka. Měla by nás zajímat o to víc, že se naši lidé v této válce angažovali v mnohem větším počtu. Zahynulo v ní sedmnáct milionů vojáků a civilistů (vojáků tehdy ještě víc, v poměru 10 : 7, ale už ne 2,5 : 1 jako za Napoleona) a prakticky v každé naší vesnici najdeme pomníček se seznamem obětí. Jsou děsivě dlouhé, ty pomníčky, a dobře, že bývají opraveny a očištěny a udržovány v pietní úctě. Což nemění nic na faktu, že první světová dohromady nikoho nezajímá a nás kupodivu nezajímá naše legionářská epopej, heroické tažení, zcela ojedinělé v moderních válečných dějinách.

Toto jsou v podstatě skutečnosti, ovšem vysvětlení patří do sféry spekulací. Domněnky nabídnu dvě. Mohu se mýlit, ale nezdá se mi, že by docházelo k adoraci Adolfa Hitlera, a že tedy nedochází k nějakému zbožnění tohoto padoucha, jak k tomu došlo u Napoleona. Naopak, jeho zavrženíhodná zlovolnost je akcentována a snad právě ta působí na tolik lidí jako magnet pro jejich zájem. Ve světě mravního relativismu Hitler a hitlerismus zůstali jako jediný objekt opovržení a nenávisti. Nejenže tohoto vraha smíme nenávidět, my ho přímo musíme nenávidět. Politická korektnost ale velí zacházet s jinými vrahy opatrně. Svět přece není černobílý, to je mantra mravního relativismu. Jenom ten Hitler černobílý zůstal, jaká to úleva! Kéž by při tom zůstalo na věky věků...

LN, 8.11.2010