Na sklonku roku jsem si položil v úvodníku do Neviditelného psa otázku co by se muselo stát, aby se nějak výrazně zvýšil počet spokojených lidí. Reagoval jsem na čerstvá čísla výzkumu veřejného mínění. S politickou situací je skoro polovina otázaných nespokojena a uspokojení vyjádřilo jen patnáct procent.

Jistě to tak nějak je. Instituce zkoumající veřejnou mínku má nějakou metodiku, precizně definovanou. Neobrací se na celé obyvatelstvo, jen na vzorek. To je na statistikách to zarážející a pro mne až děsivé – kdybyste vzorek zdesateronásobili, vyjdou vám stejná čísla. Dělávali jsme v literárním časopise Ikarie anketu, která povídka se líbila nejvíc. Po prvních třiceti odpovědích to bylo jasné a pak už se pořadí neměnilo, třebaže anketních odpovědí přišlo několik set.

Polovina nespokojených lidí! Čekal bych, že budu potkávat lidi zachmuřené, temně brblající cosi o svinském životě. Občas si odplivnou. Zkušenost na to neukazuje. Ale nepotkávám ani lidi vesele si pohvizdující, hlavu vztyčenou, jiskrné oko rozhlížející se vůkol. To by byli příslušníci té patnáctiprocentní spokojené menšiny.

Možná ovšem, že na to nemám to správné oko. Jako student jsem dělával průvodce Francouzů po Praze. Nejčastější otázka tehdy byla: Proč se tu nikdo nesměje? Když jsem ji slyšel poprvé, překvapila mě. Proč by se někdo měl smát, to byla moje odpověď. Byla to samozřejmě odpověď hloupá a později jsem o otázce i odpovědi na ni přemýšlel. Občas si na ni vzpomenu i teď. Smějí se lidé na ulici? A když jsem v cizině, před koncem roku jsem například byl v Benátkách, potkávám tam smějící se lidi?

Nezdá se mi.

Snažím se dešifrovat, koho vlastně potkávám, ty spokojené, nespokojené i ty, kterým je otázka lhostejná a odpovědí, že nemají názor anebo že to vcelku ujde. Jedno pozorování mě plní uspokojením, dokonce radostí. Velké množství lidí má identifikovatelný zájem. Ten nese pálku, ten má na zádech batoh. Ten je oblečen tak, jiná zase onak. V metru si lidi hodně čtou, stále častěji na nějakém tom elektronickém hejblatu, ale čtou. Věří, že od zájmu je ke spokojenosti blíž než od nezájmu.

Je mi ostatně jasné, proč je tolik nespokojených, anebo, přesněji, proč se hodně k nespokojenosti hlásí. Spokojenost či uspokojení plyne z pozitivní změny. Přijdete domů, měli jste ztlumené topení, šestnáct stupňů, to je kosa! Otevřete ventily radiátorů, nastavíte termostat na dvacet a za chvilku je teplíčko. Teplota se vyšplhala na osmnáct, pak na devatenáct. Lebedíte si jak kočička v pelíšku. Pak teplota stoupne na dvacet a termostat kotel vypne.

Bude vám po dvou hodinách taky teplíčko?

Nebudu vám tedy přát spokojenost. Přeji vám hodně zájmů, hodně změn k lepšímu a kdyby mělo být hůř, usmívejte se. To pomůže. Když se budeme snažit, třeba se do řad patnáctiprocentní menšiny vecpeme.

LN, 5,1,2015