Tenhle národ na tom rozhodně není špatně co do šikovnosti. Máme svůj kosmický program, pár světově oceňovaných vynálezů, hodně špičkových doktorů, umělců. Ale neumíme si poradit s lapáliemi. Zastavím se jen u jednoho tématu - u přechodů pro chodce.

Vím o několika místech, kde na přechodu hned u obrubníku každý může zjistit (pokud to nevěděl), jestli v posledních několika dnech pršelo. Louže jako hrom, přetrvávající ještě dlouho po posledním dešti, chodci ji obcházejí po krajíčku přechodu nebo mimo něj. U dvou takovýchto míst vím, že místní zřejmě nebyli líní stěžovat si, neboť tam nastoupili dlaždiči chodníků a asfaltéři. Výsledek? Na obou místech se na krásném novém asfaltu dělají louže dál v nepříliš zmenšené podobě. Jedno z těchto míst dokonce „odborníci“ opravovali dvakrát, aniž by se dostavil kýžený výsledek. Podivné věci se to dějí a jsou z našich daní placeny!

Někdy v roce 1987 jsme na vysoké škole měli seminář Systémy a řízení. Sám nevím proč, ale uvízla mi v paměti věta: „Věděli jste, že v Praze máme hned pět systémů semaforů a nikdo není schopen to sjednotit?“ Přednášející tak skrytě, leč vzhledem k dané době odvážně naznačoval, že nám nevládnou zrovna osvícenci. A léta plynula... V současnosti máme v Praze tyto semafory pro chodce: 1) bez čudlíku, nezbývá než čekat; 2) bez čudlíku, vedle svítí vteřiny do zelené a pak vteřiny do červené - zázrak moderní techniky; 3) s čudlíkem, který spustí signál pro nevidomé, ale nic víc se nestane; 4) s čudlíkem, který můžete mačkat dle libosti a nic se nestane - nejběžnější typ semaforu; 5) semafor, kde se pro auta pravidelně objevuje červená, ale pro chodce spolu s ní nenaskočí zelená, pokud předem nezmačknete čudlík; 6) semafor, kde zmačknete čudlík a velmi rychle pak máte zelenou na přecházení (ano, jeden takový opravdu znám!).

Ještě něco k semaforům? Snad takovou záhadu. Na každém semaforu pro chodce jednou až třikrát do roka (za tím jsou léta mého pozorování:-)) praskne žárovka za zeleným panáčkem. Vážně: tuší někdo, proč tak často praská žárovka za zeleným, a ne červeným pajduláčkem?

Poslední, nemenší záhada. V Amsterdamu, Londýně nebo Berlíně jsem si užíval plynulé chůze přes přechody s davem, který šel jedním směrem vpravo a v protisměru vlevo, a to po dostatečně širokých přechodech a takovou dobu, aby na zelenou všichni stačili přejít. Že by to u nás nešlo? Už dávno jsem rezignoval na zvyk ukázněně přecházet po pravé straně přechodu děj se co děj a smířil jsem se s tím, že ať jdu, kudy chci, vždy se musím někomu v protisměru vyhýbat, a sám se tak stávám brzdou pro jiné. Nakonec přecházíme i v metrovém pásmu po obou stranách přechodu, neb bychom se na onu nepříliš širokou zebru nevešli. Vídám přecházet mimo obrys přechodu i policisty. Na danou plochu se prostě my všichni přecházeníchtiví chodci vejít nemůžeme, alespoň ne v čase, který nám byl regulovčíky semaforů vymezen. V zájmu nezdržování dopravy máme my pěšáci na překonání dvaceti metrů přechodu (změřeno ze satelitního snímku) sedm vteřin čistého času (změřeno na stopkách).

Tak honem, nečtěte tuhle hloupost v mobilu a šup přes přechod! Jedu, jedu, neflákám se!