19.9.2020 | Svátek má Zita


FEJETON: Ale jinak jsme šikovní

7.8.2020

Tenhle národ na tom rozhodně není špatně co do šikovnosti. Máme svůj kosmický program, pár světově oceňovaných vynálezů, hodně špičkových doktorů, umělců. Ale neumíme si poradit s lapáliemi. Zastavím se jen u jednoho tématu - u přechodů pro chodce.

Vím o několika místech, kde na přechodu hned u obrubníku každý může zjistit (pokud to nevěděl), jestli v posledních několika dnech pršelo. Louže jako hrom, přetrvávající ještě dlouho po posledním dešti, chodci ji obcházejí po krajíčku přechodu nebo mimo něj. U dvou takovýchto míst vím, že místní zřejmě nebyli líní stěžovat si, neboť tam nastoupili dlaždiči chodníků a asfaltéři. Výsledek? Na obou místech se na krásném novém asfaltu dělají louže dál v nepříliš zmenšené podobě. Jedno z těchto míst dokonce „odborníci“ opravovali dvakrát, aniž by se dostavil kýžený výsledek. Podivné věci se to dějí a jsou z našich daní placeny!

Někdy v roce 1987 jsme na vysoké škole měli seminář Systémy a řízení. Sám nevím proč, ale uvízla mi v paměti věta: „Věděli jste, že v Praze máme hned pět systémů semaforů a nikdo není schopen to sjednotit?“ Přednášející tak skrytě, leč vzhledem k dané době odvážně naznačoval, že nám nevládnou zrovna osvícenci. A léta plynula... V současnosti máme v Praze tyto semafory pro chodce: 1) bez čudlíku, nezbývá než čekat; 2) bez čudlíku, vedle svítí vteřiny do zelené a pak vteřiny do červené - zázrak moderní techniky; 3) s čudlíkem, který spustí signál pro nevidomé, ale nic víc se nestane; 4) s čudlíkem, který můžete mačkat dle libosti a nic se nestane - nejběžnější typ semaforu; 5) semafor, kde se pro auta pravidelně objevuje červená, ale pro chodce spolu s ní nenaskočí zelená, pokud předem nezmačknete čudlík; 6) semafor, kde zmačknete čudlík a velmi rychle pak máte zelenou na přecházení (ano, jeden takový opravdu znám!).

Ještě něco k semaforům? Snad takovou záhadu. Na každém semaforu pro chodce jednou až třikrát do roka (za tím jsou léta mého pozorování:-)) praskne žárovka za zeleným panáčkem. Vážně: tuší někdo, proč tak často praská žárovka za zeleným, a ne červeným pajduláčkem?

Poslední, nemenší záhada. V Amsterdamu, Londýně nebo Berlíně jsem si užíval plynulé chůze přes přechody s davem, který šel jedním směrem vpravo a v protisměru vlevo, a to po dostatečně širokých přechodech a takovou dobu, aby na zelenou všichni stačili přejít. Že by to u nás nešlo? Už dávno jsem rezignoval na zvyk ukázněně přecházet po pravé straně přechodu děj se co děj a smířil jsem se s tím, že ať jdu, kudy chci, vždy se musím někomu v protisměru vyhýbat, a sám se tak stávám brzdou pro jiné. Nakonec přecházíme i v metrovém pásmu po obou stranách přechodu, neb bychom se na onu nepříliš širokou zebru nevešli. Vídám přecházet mimo obrys přechodu i policisty. Na danou plochu se prostě my všichni přecházeníchtiví chodci vejít nemůžeme, alespoň ne v čase, který nám byl regulovčíky semaforů vymezen. V zájmu nezdržování dopravy máme my pěšáci na překonání dvaceti metrů přechodu (změřeno ze satelitního snímku) sedm vteřin čistého času (změřeno na stopkách).

Tak honem, nečtěte tuhle hloupost v mobilu a šup přes přechod! Jedu, jedu, neflákám se!

Převzato z autorovy Palety názorů a ptákovin








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.