Facebook se rozhodl, že se stane redakční síní, která bude rozhodovat, jaké zprávy nebo, nedej přírodo, jaké názory jsou košer. Říkají tomu, že to či ono odpovídá nebo neodpovídá (nehodící se škrtněte) standardu obce (doslova: community standards).

Jsou tak ohleduplní, že tomu, kdo chce zveřejnit něco, cokoliv, co neobstálo před ostřížími zraky jejich znalců, odpoví vzápětí: tohle nezveřejníme, neboť, atd., a vadí-li vám naše rozhodnutí, klikněte zde. Zní to jako ta skvělá a osvědčená stará dobrá věta, že si můžete jít stěžovat na pražské nákladní nádraží, na lampárnu u páté koleje za sedmým nástupištěm, u výhybkáře dr. Steina.

Ta odpověď Facebooku je tak okamžitá, že je jasné hned na první pohled (na druhý také), že jde o samočinné zařízení, cizí řečí filtr.

Dobrá, Facebook je soukromý podnik, může si stanovit pravidla, jak se mu zachce. Komu se to nelíbí, nemusí nás používat, zní ze sídla podniku v kalifornském Menlo Parku.

To je zajisté naprostá pravda. Stejně jako je pravda, že v tom případě o sobě nesmí Facebook rozšiřovat tak vyslovenou lež, jako že je společenskou sítí (social network). Rovnice je prostá: buď je Facebook soukromý zpravodajský podnik, a pak se může stavět na hlavu a dělat si, co chce, nebo je společenskou sítí a musí se chovat podle toho.

Nemůže být obojí zároveň.

Nemilý příklad

Kamarád, mladý český novinář, jehož si velice vážím, si ondyno umístil na svoji stránku na Facebooku obrázek českého premiéra Andreje Babiše, an někde zadumán stojí a močí. Sám průběh močení vidět není. Ještě to by tak scházelo. Stačí, že je vidět, že nejde o nic jiného než o úlevu, a že si pan premiér na poslední chvíli všiml, že ho někdo fotografuje, a necítí se tedy nejpohodlněji.

Kamarád tak svérázné reagoval na současnou bouří ve sklenici vody, kterou vyvolalo vysílání prapodivné nové české televize, která patří poměrně mladému českému zbohatlíkovi jménem Ivo Lukačovič.

Ono vysílání o synovi českého premiéra a jeho úloze v podivné aféře jménem Čapí hnízdo nelze nazvat reportáží. Ale o to v tuto chvíli nejde. Nejde ani o to, že paní Slonková, autorka onoho pořadu, už léta dokazuje, že neumí dělat noviny, dokonce že by je neuměla dělat, ani kdyby jí to mělo zachránit život.

Pro tuto chvíli je lhostejno dokonce i pátrání, komu stálo za to něco podobného uspořádat, i když důvodů mohou být spousty.

Stručně shrnuto: Česká republika se stala republikou banánovou, ačkoliv banány nepěstuje, pouze dováží.

Jde o něco úplně jiného.

Když jsem dostal do e-mailu zmínku, že kamarád vyměnil hlavní obrázek, šel jsem se podívat, viděl jsem fotku čůrajícího premiéra a napsal jsem kamarádovi, že tohle není novinářství, tohle je hyenismus.

Odpověděl, že dobrá, ale že se ptá, zda není větší hyenou ten zobrazený než ten zobrazující.

Jak se to vezme, odpověděl jsem. Tady jde, podle mého názoru, o dvě velice rozlišné věci.

Tou první je názor na premiéra. Jsa vzdálen premiérovi i dění v Čechách za mořem slané vody, nemusím mít na něj žádný názor. Netvrdím, že bych mu fandil, a nemám nárok, abych obyvatelům srdce Evropy jakkoliv radil, jak si mají řešit správu věci svých.

Kam se podělo řemeslo?

Bavím se pouze o svém řemesle, které vykonávám až nestydatě dlouho. Znám jednotlivce, kteří se domnívají, že jsem se tomu řemeslu za ta léta naučil skoro dobře. Zmínil jsem pouze autorku televizního paskvilu, který si rozhodně nezaslouží označení reportáž, a napsal jsem, že ta paní nedovede noviny. Nepoužil jsem jediného slova z těch, která pan dr. Josef Škvorečký označil (a právem) za nevhodná k použití u jídelního stolu. A výslovně jsem zdůraznil, že nepíšu o politické stránce věci.

Odpověď posuzovatelů správnosti myšlení přišla tak rychle, že jsem se ani nestačil divit. I napsal jsem jim, že se ohrazuji proti podobnému zacházení. Že jsem zažil společnost, která stála a padala s censurou všeho druhu, Ta společnost stála na základech, kterým dost hloupě říkala vědecký socialismus, později dokonce vědecký komunismus. Pro osvěžení paměti: socialismus je ideologie, o niž se opírá několik způsobů vládnutí: fašismus, národní socialisms alias nacismus, sociální demokracie a, pochopitelně, komunismus. Okolnost, že to dnešní censoři zkouší zakrýt nálepkou politické korektnosti, na tom vůbec nic nezmění.

Otázka je prostinká: co s tím?

Odpověď je mnohem složitější. Kdyby šlo jenom o to, že se lidé vytahují, jak krásně vypleli záhony, nebo jak se mají skvěle na dovolené v krajích, které před Vojtou Náprstkem (ale ani po něm) nenavštívil jediný Čech, či jak se jejich malinké robátko poprvé naučilo kakat na nočníčku, bylo by to mnohem jednodušší. Ne jednoduché: spousty lidí si zvykla na Facebooku vyprávět dopodrobna o svém soukromí lidem, které v životě nepotkali, ale které označili za své kamarády. Ti si hned tak neodvyknou.

Těžší to je s lidmi, kteří vytvořili na Facebooku skupiny. Kdyby šlo jenom o uskupení lidí společných zájmů, ale ono často jde o skupiny pracovní: dnešní technologie rozprskla spousty spolupracovníků po celém světě, a facebookové skupiny se zatím zdají být nejjednoduššími a nejrychlejšími způsoby dorozumívání.

A přitom nejúčinnější obranou proti Velkým bratrům z Menlo Parku by byl útok na jejich peněženku. Říká se tomu bojkot: ve chvíli, kdy se ze stovek miliónů účastníků stane pouhých pár desítek, a možná ani to ne, bude po přísunu peněz jak z reklam, tak z nejrůznějších rádoby reklamních a jiných služeb.

Mimochodem, tohle by bylo možná zdravé i pro všeobecné duševní zdraví lidstva.

Jen si to, prosím vás, představte: chodíte ve svém mestě po ulici, zastavujete lidí, které vidíte v životě prvně, a svěřujete se jim, že a jak jste si konečně nastřádali na nový deštník, nebo že váš pes umí zbrusu nové kousky (a začnete jim je na místě předvádět), případně že vás popadl smutek, když jste v televizi viděli tři desítky let starý pořad a došlo vám, že dneska už se nic tak dobrého nebo pitomého (opět, nehodící se škrtněte) nevyrábí.

Nebo si představte, že se budete náhodných kolemjdoucích ptát, kde koupili tak sensační kabát, případně zda by vám mohli říci, jak na tom jsou s pohlavním životem, že ten váš nestojí za řeč a že byste potřebovali alespoň povzbudit, když už ne poradit.

Tohle všechno najdete na Facebooku - a to jsem ještě vybral témata z nejméně urážlivých.

A teď si představte, že tohle všechno by šlo k čertu a spolu s tím by šli k čertu všichni ti politicky korektní darebáci, kteří si dali za svůj životní cíl, že nám všem budou říkat, co smíme a co nesmíme říkat nebo psát, a ještě k tomu si dovolí koukat nám přes rameno, aby viděli, zda to, co píšeme, odpovídá jejich víře. A když se jim to nelíbí, okamžitě nám tu lumpárnu jménem svobodné myšlení (bez ohledu na to, zda hloupé nebo ne) zatrhnou.

Máme dvě možnosti: buď jim zakroutíme krkem, dokud je čas, nebo spláčeme nad výdělkem.