Před třemi lety celá Evropa hájila svobodu projevu ve stylu padni komu padni. Dnes to vypadá spíše tak, že nálepku šiřitele nenávisti by dostal nejen týdeník Charlie Hebdo, ale i televizní pořad Česká soda.

Ještě je v paměti, jak evropští lídři, včetně Merkelové a Hollanda, vedli mohutný průvod Paříží. Byl leden 2015, Západ truchlil za dvanáct redaktorů satirického listu Charlie Hebdo, zavražděných džihádisty, a hlásil se k heslu „Já jsem Charlie“. Lidé si ty placky sami připínali na oděv. Má vůbec smysl si to připomínat?

Rozhodně. Ne pro vraždy, přišly další. Ale v jedné věci zůstává vystřílení redakce Charlie Hebdo unikátní. Byl to jediný hromadný útok přímo na svobodu slova.

Tento rys 7. ledna 2015 přehlušil to ostatní. Proto se v Paříži manifestovalo za svobodu slova a liberální hodnoty Západu. A proto má smysl připomínka. Jako připomínka svobody slova, jejího vývoje a dnešního stavu i tehdejších slibů, že tady Západ nikdy neustoupí. Jinak by prý prohrál.

Když svoboda, tak pro kacíře

Základní otázka zůstává táž i po třech letech. Vyhráváme, či prohráváme? Uhájil Západ svobodu slova, jakou ztělesňuje Charlie Hebdo? Ten dovětek je důležitý. Svoboda slova se interpretuje různě. Ale „svoboda slova, jakou ztělesňuje Charlie Hebdo“ je zátěžovým testem jejího maximálního pojetí. Je to svoboda karikovat to, co je jiným svaté, jak to u nás kdysi dělali tvůrci České sody.

Průpovídka říká, že žena nemůže být částečně těhotná. Buď těhotná je, nebo není. Kdyby mělo něco podobného platit pro svobodu slova, průpovídka by se mohla opírat o Charlie Hebdo nebo Českou sodu. Buď svoboda slova je – a pak musí tolerovat provokaci, satiru, karikaturu, kacířské projevy i to, že někdo se něčím ze zmíněného může cítit uražen. Prostě svobodu ve stylu Charlie Hebdo. Anebo svoboda slova není, i když se jí politici verbálně zaklínají.

Ale to téma má i ďáblovy advokáty. Třeba v televizní debatě prezidentských kandidátů se do role obhájce svobody slova pasoval Petr Hannig, jenž má velké pochopení pro konspirační weby, fake news a vše sporné, co svoboda slova na síti – neboť o ni tu jde – přináší. Jenže Hannig pro většinu lidí ztělesňuje spíše zapšklost než liberalismus a jeho svobody.

Pozoruhodné. Dost lidí z těch, kteří před třemi lety nosili placky „Já jsem Charlie“ a měli pochopení pro svobodu urážet jiné karikaturami Proroka či papeže, teď hájí hesla typu „hate free“. Jako by už prioritou nebyla svoboda slova, ale ochrana před tím, co svoboda může přinášet, tedy boj proti nenávisti. Každý ví, že webem se šíří sociální patologie, emoce a nepěkné věci. Ale máme to pokládat za nezbytnou daň ze svobody či za důvod k reglementaci svobody?

Tak praví zákon a můj pocit

Trend míří k reglementaci svobody slova – formou zákonů, dohod vlád s nadnárodními IT firmami či vlastních kroků těchto firem. Ukázkou je německý „prosazovací zákon pro sítě“¹, který začal platit v lednu, právě k výročí Charlie Hebdo, dalo by se říci.

Opírá se o racionalitu, chce tlumit projevy nenávisti, lži a mystifikace (fake news) na webu. Velké IT společnosti mají po upozornění mazat protiprávní obsah sdělení, a to do 24 hodin. Ale jak se určuje „protiprávní“? De facto tak, jak to stěžovatel cítí. Názorně to ilustruje Sascha Lobo v textu na blogu Spiegel Online.

Hned 2. ledna poslal satirický časopis Titanic (něco jako německý Charlie Hebdo) na Twitter tento vzkaz: „Proč používá německá policie arabské číslice? Přece nebudu volat 110, až mě bude chtít znásilnit horda barbarů! (bvs)“ Zkratka bvs mířila na Beatrix von Storchovou z protimigrační AfD, šlo o zcela očividnou satiru na její výroky. Jenže tato satira z Twitteru už týž den zmizela. Na jejím místě stálo „Tento tweet byl stažen podle zákona“, a to „v reakci na hlášení našich podpůrných oznamovacích kanálů“ (rozuměj: udání). Novinář Lobo tyto stížnosti uvádí: „Tento tweet mě nezajímá.“ „Je to spam.“ „Je problematický.“ „Je nepřístojný a urážlivý.“ „Spadá pod prosazovací zákon pro sítě.“ Ano, ta satira byla možná hloupá, ale zásadní je něco jiného. Vidíme, jak málo stačí pro cejch typu nenávist či urážka a následné smazání.

Podobný případ u nás uvádí na svém blogu ekonomka Markéta Šichtařová². Někdo poslal službou Messenger (součást Facebooku) odkaz na běžný článek, jehož titul obsahoval řetězec „porno“ (text informoval o natáčení erotického filmu na Slovensku), jenže odkaz byl vzápětí zablokován. Kdo o tom rozhodl? Facebook. S „porušením pravidel komunity“ nic nenaděláte.

Reglementace svobody se šíří. Vyjde nastejno, zda ji určí zákon, dohody vlád s IT firmami, či ty firmy preventivně samy. Ve výsledku právě ony dostávají pravomoci vyšetřovatele, soudce i vykonavatele: to ony zjišťují, zda jste se provinili, to ony rozhodnou, jaký si zasloužíte trest, to ony se postarají, aby byl trest účinný.

Proč nezakázali Alles Gute?

V úterý prostějovský soud udělil trest muži, jenž na webu vyhrožoval zpěvákovi Radku Bangovi. Je to dnes výjimka. Soudkyně zvažovala vše, od motivů přes emoce až po nebezpečnost činu, a opřela se o čtyři paragrafy: 1. hanobení rasy, národa, etnické či jiné skupiny, 2. násilí proti skupině či jednotlivci, 3. podněcování k nenávisti vůči skupině, 4. projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod.

Ideálně by se tak měly posuzovat všechny případy omezení svobody na síti. V praxi to nejde, neboť drobných případů jsou miliony. Proto je řeší počítačové algoritmy v prohledávacích mašinách IT firem. A podobně to vyjde i tam, kde ještě pracují lidé. Posuzuje-li jeden pracovník Facebooku až dva tisíce udání denně, co může dělat? Chtě nechtě i on uvažuje jako počítačový algoritmus, který hledá podezřelé řetězce či slova, ale pomíjí souvislosti. Z jazyka i ze života se tak postupně vytěsňují tak běžné prostředky jako satira, ironie, alegorie, vtip či cynismus.

Takže vyhráváme, nebo prohráváme? Otestujte to sami. Pusťte si pár dílů staré dobré České sody a představte si, že jste algoritmus, který vyhledává cokoliv, co lze vykládat jako urážku či nenávist. Zablokujete ten pořad už po minutě, nebo až po dvou minutách?

LN, 13.1.2018

¹ NĚMECKO: Nikdy se neptej, koho mažou. Mažou tebe

² EVROPA: Přichází novodobá inkvizice