V politickém světě se manipuluje lidmi na tisíce způsobů. Je to nedílná součást politiky a nedá se s tím nic dělat – kromě toho, snažit se vyvinout vůči některým metodám imunitu.

Jedna z takových manipulačních metod se za posledních 30 let rozšířila po celém Západě a její projevy vídám v posledních měsících často i v našem tisku, který tímto jevem nebyl dříve tak zasažen. Stojí za to na ni upozornit, protože jde o velice efektivní sabotáž veřejné debaty. Tou metodou je systematické vyvolávání pocitů viny ve čtenáři.

Člověk není stroj a odhlédneme-li od 1-3 % procenta psychopatů, má ve své genetické výbavě určitou schopnost empatie vůči jiným lidem. Díky tomu může vytvořit fungující společnost - tlupa složená výhradně z psychopatů by se pravděpodobně pozabíjela navzájem. Ale jako každá věc, i soucit a pocit empatie může být nástrojem zla a dokonce mohou být obráceny proti životním zájmům svého nositele.

Vezměte si náhodný výběr článků, které argumentují pro kvótované přijímání migrantů z Afriky. Devět z deseti se snaží vzbudit v čtenáři mindrák z toho, že je relativně bohatý a žije v míru. Někdy nenápadně, jindy „na plnou hubu“: kdo nesouhlasí, je odporný sobec, pokrytec a xenofob. K tomu se přihodí nějaké háelpéčko (Hluboký Lidský Příběh), případně fotka vyhublého dítěte s uslzenýma očima a „emoční šrapnel“ je hotov. Poslední dobou se ale „vinaři“ ani příliš neobtěžují s těmi dalšími komponentami a klidně vedle svého textu o nešťastných ubožácích otisknou fotku člunu plného svalnatých, viditelně dobře živených dvacetiletých mladíků. Lenost holt panuje všude, i v redakcích.

Je zajímavé, nakolik vachrlaté principy přitom vidíte v akci. Četl jsem německý článek, jehož autor operoval - americkým otrokářstvím. Chápete? Protože někdy v roce 1800 obchodovali běloši z Jižní Karolíny s otroky z dnešní Ghany, jsi ty, čtenáři ze střední Evropy, v roce 2015 jaksi povinen vynahrazovat to přijímáním Eritrejců a Somálců do své země. Žádná faktická souvislost tu není, pouze volná asociace mezi barvami kůže zúčastněných stran, ale někomu to stačí, aby ostatní bušil tímto hypotetickým stigmatem přes hlavu. Bída, bída… ale duševní.

Něco podobného pozoruji poslední dobou ve vztahu k odsunu Němců po válce. V posledních týdnech se roztrhl pytel s články, které nám „myjí hlavu“ za události staré 70 let, v nichž se angažovali dávno mrtví lidé, a zároveň se okázale omlouvají za to, co se stalo. Autoři tím nenápadně naznačují, že jsou velice mravní a dosáhli vyššího stupně morálního osvícení. Na rozdíl od tebe, přízemní český tupče. (Jsou-li vůbec tak zdvořilí ve výběru svých slov. Oblíbený pojem našich vznešených veleduchů, angažují-li se v internetové diskusi, je „zaprděný.“ Prakticky kdekoliv, kde se vyskytne, dosahuje pravděpodobnost následného blábolu 99 % a více.)

Pomiňme nyní skutečnost, že vrtat do již zhojeného zranění je nebezpečná věc a vzniká tím riziko, že rána začne opět hnisat. Celý ten koncept omluvy za něco, co udělal někdo jiný někdy dávno na mne působí jako prázdné pozérství. Někdy mám pocit, že v kruzích profesionálních dobrodějů běží jakási „tajná sluníčková olympiáda“ v tom, kdo se předvede jako ten verbálně nejšlechetnější člověk. Poslední dobou má velice slušné vyhlídky brněnský tým, který by nás v této disciplíně mohl reprezentovat i v tuhé mezinárodní konkurenci. Gratuluji, vaše vítězství nad Prahou je tentokrát nezpochybnitelné! Také je to vlastně Pyrrhovo vítězství, ale tento pojem soutěžící nezajímá, pakliže jej vůbec znají. V kruzích moderních intelektuálů se totiž klasici moc nečtou.

Další příklad: kdybych měl vypíchnout jeden jediný bod, kterým mě současná pro-kvótová kampaň štve, je to užívání pojmu „Pevnost Evropa“ v novinách po celém kontinentě. Tímto pojmem jsou onálepkováni ti, kdo nechtějí rezignovat na obranu vnějších hranic kontinentu (jako by stát měl nějaký jiný primární smysl než obranu teritoria). Sousloví je převzato z nacistického úředního jazyka a jeho užitím se decentně dává najevo, že kdo nesouhlasí, je vlastně něco jako Hitlerův pohrobek; zároveň se to dá v nouzi před soudem popřít. Šikovné. Ale také velmi hnusné. Protistrana, která po vás hodí něčím takovým, určitě neargumentuje v dobré víře.

Čímž se dostáváme k otázce, proč tak vlastně činí.

Moje odpověď: protože lidem, kterým jste úspěšně vnuknuli pochybnosti a mindrák ze sebe sama, se snadno vládne.

Když v někom vzbudíte dojem, že je vlastně nevděčná, sobecká, zlá svině, a pak mu nabídnete „dočasné rozhřešení“ například tím, že stísněně kývne na přijetí určitého množství migrantů a nebude proti tomu vést nesouhlasné řeči, vytvořil jste vzor, který se dá využít téměř donekonečna. Dosáhnete svého - např. dovozu takového množství lidí, aby vaše začleňovací neziskovka dostala dotace na další rok provozu. Navíc získáte hřejivý pocit, jak jste zase jednou zasadil tvrdý úder temným silám rasismu a xenofobie. No, a za pár měsíců, když už je finančně dočerpáno, to můžete zopakovat znovu. Brzy si celý národ na tento mediální cyklus jaksi zvykne a začne přikyvovat zcela reflexivně. Cash-flow je zajištěn, příliv nových migrantů-zákazníků také.

Jenže…

Staré české přísloví praví, že Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Platí – a to nejenom v Čechách.

Ne všichni jsou připraveni tuto kašičku uvařenou ze sebezhnusení papat stále dokola a neremcat přitom. Začne se rozvíjet reakce. Zprvu v podobě šeptandy a cynických vtipů, pak zcela otevřeného nesouhlasu. Dojde k hádkám v médiích, pak k demonstracím, k tématu se začnou vyjadřovat politici. Nejprve z okrajových stran, které doufají v zisk protestních voličských hlasů, následně i ze stran větších. Existence internetu celý proces silně katalyzuje a polarizuje, protože umožňuje navzájem izolovaným jedincům anonymně zjistit, že ve svém zhnusení nejsou sami, ani v zanedbatelné menšině, ale že jde vlastně o docela rozšířený názor. Ba dokonce že jsou to právě ti obchodníci s pocitem viny, kteří tvoří v celkové populaci země zanedbatelnou menšinu.

Mezitím dochází v reálném světě k událostem, které „vinařům“ sabotují jejich metodologii.

Například jeden den poté, co nás komentátor v Lidovkách ujistí, že bezpečnostní obavy z migrantů jsou jen „racionalizovaná xenofobie“ (přečtěte si schválně ten článek - jde o učebnicový příklad handlíře s pocitem viny), dopadnou italské úřady v Miláně marockého teroristu, který připlul do Itálie na člunu poté, co se podílel na povraždění 22 lidí v tuniském muzeu. Samozřejmě se to dá vždy vysvětlit jako „zanedbatelná množina extremistů“, ale celkové schéma touto vadou jaksi ztratilo na kráse a nepůsobí tak přesvědčivě, jako dřív.

Ani informace z Libye a Egypta, které hovoří o tom, že Islámský stát posílá na člunech svoje operativce do Evropy, nehrají propagátorům pocitů Velké Evropské Viny moc do noty: i ten nejzamindrákovanější Evropan má jistou potíž s tím, vidět hrdlořezy z ISIS jako ubohé oběti, které je potřeba ubytovat u sebe doma. Nebo pět somálských mladíků znásilní finskou dívku těsně před tamními volbami do parlamentu a jedna z matek pachatelů ukáže soudu symbol své lítosti – vztyčený prostředníček (fotka tamtéž). Podobných věcí z celé EU by se dalo sepsat asi tak padesát, a to jenom za letošní rok. Do konce roku to nepochybně dotáhneme na stovku.

Každá taková událost způsobí, že několik tisíc či desítek tisíc lidí jaksi „duševně překmitne“ z jedné strany na druhou a zařekne se, že v příštích volbách hodí hlas někomu, na koho by ještě před rokem ani nepomysleli. Uměle vyvolané komplexy viny jsou nebezpečně křehké. Když se jednoho dne zhroutí, obvykle člověk začne mít vztek na sebe sama, že byl takový hlupák. Pak začne hrát přesně opačnou hru než dosud, mnohdy s ještě větší vervou.

Z toho plyne poučení pro nás v kotlince. Chceme-li se v delším časovém horizontu vyhnout masivnímu přehoupnutí kyvadla na opačnou stranu a návratu opravdového autoritářského fašismu, je potřeba si vyvinout kolektivní rezistenci proti mediálním obchodům s vinou, a to teď, dokud ještě jejich propagátoři nestihli napáchat na struktuře zdejší společnosti příliš velké škody. Takové Německo nebo Švédsko jsou na tom podstatně hůře.

Jako Češi máme historický talent pro znevažování velkohubých ideologií a jejich nositelů skrze černý humor. Snad nám tedy v tomto směru poslouží.