25.11.2020 | Svátek má Kateřina


ESEJ: Právo (n)a bezpráví

25.2.2019

Nedávno se mluvilo o tom, že migrovat do cizí země by mělo být právo. Některé země jsou tomu přístupny, jiné ne. Mě zajímá pozadí, nálada a logika všech těch nových nápadů a hledám příměry z minulosti a obrazy budoucnosti, kam to asi spěje. (A tak to všechno jsou možná jen pocity a fantazie… zkušenosti zpoza humen aplikované na širý svět… Doufám, že budoucnost to tak i ohodnotí.)

Za snahou povýšit všelijaké možnosti na práva je asi idea změnit ono přirozené a uznávané právo žít podle svých představ o vlastním štěstí (aniž bych tím působil bezdůvodně újmu druhým) na právo (nárok) být šťastný. A za tou ideou je asi idea „správnosti“! Když je něco správné, tak ať to stojí, co to stojí!

A když jsme si tedy rovni v právu na štěstí, tak umožnění takto pojaté migrace (a mnoha jiných umožnění – dříve nemožných) jsou jedny z nástrojů, jak na to neštěstí vyzrát. Prostor pro vylepšování je tu ohromný: možnost/právo mít práci, slušný výdělek, bydlení, rodinu, vzdělání… A našlo by se toho více, ale cesta práva – ve smyslu nároku – tu není ta pravá. Touha, úsilí a vytrvalost jsou podstatné vklady na začátku cesty za štěstím a cíl je nejistý - zákonem se zajistit nedá. Zákony mohou pouze zajistit podmínky – sjízdnost oné cesty.

Právo (e)migrovat – ve smyslu mít možnost opustit zemi – by ale určitě mělo platit a každému se může hodit. Budovatelé rájů na zemi by měli mít v prvním článku rajského řádu to, že ráj je možné beztrestně opustit. Jenže ráj, ze kterého se utíká, asi není rájem, a tak se z ráje do neráje jednoduše odejít nedá. A nemožnost opustit budiž jedním z poznávacích znamení falešného ráje.

Od zrušení nevolnictví však toto právo přirozeně platilo a nebylo třeba o tom mluvit. Chodilo se do světa na zkušenou, za výdělkem a vracelo se domů a zkušený svět chodil k nám. To až s pokrokovými režimy tato přirozená možnost zanikala – okolní svět se stal sídlem zla a nepřátelství a i vlastní historie byla najednou dobrá tak akorát k poplivání! Naši emigranti se pak pokrokově plížili pod dráty s dávkami ze samopalů nad hlavami a za štěkotu psů (cesty zpátky nebylo), protože tu panovalo to nejlepší zřízení. Severní Korejci to takto dělají dodnes, protože to nejlepší, co lidstvo vymyslelo, si doposud uchovali. Také IS právo na opuštění řeší podobně.

Právo opustit zemi je tedy dobré, ale má háček, že všude není ochota tyto odchozí přijmout, a tak je dneska snaha prosadit pro všechny lidi na zeměkouli právo na příchod – nejlépe tam, kde se jim líbí. Možná je za tím vize, že když to tak udělají všichni, tak na světě bude pouze příjemno a milo. Místa nepříjemná, kde se nežije dobře, se vylidní, problémy zmizí a všichni budou žít tam, kde je čisto, kulturno, bohato. V praxi to ale asi nedopadne dobře. Asi se nebude tančit všude. Lidské milosrdenství není nekonečné a z onoho: „Host do domu, Bůh do domu!“ se stane nové přísloví: „Host do domu, hůl (na hostitele) do ruky!“ Protože eventuální zákon by asi řešil povinnosti hostitelů a sankce za nepohostinnost. A zatím se to i jeví tak, jakoby příchozí byli pouze nositeli práv a nároků a domácí nositeli povinností a úkolů!

Jako by právo na štěstí patřilo jen lidem, kteří jsou z různých příčin na cestách, pronásledováni nepřízní a nespravedlností světa nebo vlastními představami o štěstí nebo jen tak mají něco za lubem, a ti, kdož jsou doma zakotveni v řádu a povinnostech, ti mají své představy o štěstí nejisté – na ty se jen s rostoucím pokrokem nabalují další a další povinnosti a nepříjemnosti.

Putování po tom světě za štěstím a za lepším osudem tu bylo a bude – je přirozené (stejně jako pohostinnost a soucit), ale snahy dělat z toho politickou, náboženskou či kulturní zbraň, průmysl a obchod deformují tento přirozený běh do absurdna a dělají medvědí službu všem zúčastněným, ať už v průkopnické migraci (ve smyslu odvahy a pracovitosti), nebo i tam, kde jde o holý život. Inflační migrace do Evropy vypadá jako sezónní slevy, výprodej, migrační horečka – hrrr na ně, hlava nehlava i přes mrtvoly – ta sleva není zadarmo, ale kdekomu se vyplatí.

Domov je místo, kde jsou nejlepší podmínky k životu (vytvořené přírodou nebo těmi, co tam doteď bydleli) a rodná zem je jakákoli úrodná zem.

Nikdo tedy nemá právo si přisvojovat lepší podmínky pro život a jestli je má, tak je získal náhodou, osudem - neprávem na úkor ostatních. Že by to bylo i vlastním přičiněním, pracovitostí, vzděláním, dodržováním dobrého řádu, zodpovědností, postupným předáváním z generace na generaci, preferováním funkčnosti nad poblázněným pokrokem - s tím se moc nepočítá, tak se to nebere. Nevidí se, že lepší podmínky jsou až plodem toho všeho úsilí a ne plody spadlými ze stromu, určenými k volnému sběru. Sadařů třeba Evropě i jiným světadílům, ne potulných sběračů ovoce!

Už neplatí obrozenecké: Pracuj každý s chutí usilovnou na národu roli dědičné, cesty mohou býti rozličné, jenom vůli všichni mějme rovnou.

Protože teď je obrození nenárodní – nadnárodní – osvobození z národního, státního, náboženského, pohlavního, rodinného, monokulturního jařma k novému štěstí a blahobytu pramenícímu z této svobody. Právo národů na svébytnost je přebíjeno právem jednotlivců na svéráznost!

V našich krajích jsou (až na pár výjimek) jen nepokrokoví, neviditelní a nezajímaví migranti, jako ze staré školy. Není jich málo, ale za ty nejsou plusové body, a jsme proto na chvostu humanismu a někdo se i stydí za to, že je Čechem.

Na druhou stranu máme ale všelijaké zkušeností z minulostí: pokusy s rovností a pokrokem, v menším měřítku, vše už tu bylo. Takovým akcím, kdy právo na bezpráví bylo znamením pokroku, se kdysi říkalo revoluce, válka, pogrom a nově pak třídní boj, kolektivizace, konfiskace, znárodnění… Chodilo se k továrníkům, sedlákům, klášterům, šlechticům, židům – tam, kde něco bylo – a hosté se chovali jako loupežníci nebo jako doma a někdy i pokrokově, alternativně, družstevně – v kapli chov drůbeže, v zámku kasárna, v parku prasárna, z továrny agitační středisko. (A když už to není ono, tak se vysquatované a vypokrokované statky vrátí majitelům a ještě se jim to s pocitem dobře vykonaného pokroku zdaní jako příjem.)

Jenže co bylo, bylo, dneska se máme dobře a na světě je krásně (když člověk zrovna nesleduje trendy v politice), přesto nás ale provázejí obavy z toho, co bude – zkušeností a příběhů otců a praotců i současníků se nezbavíš! Vrátí se právo na bezpráví a na jaké úrovni?

Já z těch všech nápadů, nálad, nadšení a střípků reality z domova i ze světa mám pocit, že dneska se něco podobného, co se dělo jednotlivcům s cílem vytvořit pokrokovou zemi, má dít zemím s cílem vytvořit pokrokovou zeměkouli a pokrokového pozemšťana (nebo aspoň pokrokový světadíl).

Dříve kolektivizace hospodářství, dneska kolektivizace států. Stát nepatří národu, obyvatelstvu, ale všem, protože nikdo nemá právo si přisvojovat lepší podmínky pro život, a jestli je má, tak je získal náhodou, osudem – neprávem, na úkor ostatních. Že by to bylo i vlastním přičiněním, pracovitostí, vzděláním, dodržováním dobrého řádu, odpovědností, postupným předáváním z generace na generaci, preferováním funkčnosti nad poblázněným pokrokem – s tím se moc nepočítá… A vůbec, co to jsou za pojmy?

A jako byl pojem hospodář a majitel nežádoucí a zastaralý – vše kolektivu – dneska pojem národ a stát jsou na stejném pranýři, protože překážejí globálnímu pokroku.

Kolektivní, nevládní ovlivňování života států! Není to výmysl představitelů EU, ale mnozí z nich se s výhodou vezou na této vlně, na tom dobrém nápadu, jak skoncovat se světovým neštěstím a nesprávností.

A tak mě napadá, že euroskeptik není ten, kdo tu naši EU kritizuje a chce reformovat a vrátit do realizovatelných mantinelů – to je přece ohromný eurooptimista!

Euroskeptik je ten, kdo nevěří v unii suverénních svéprávných sebevědomých zemí – to jsou původní stavební kameny unie a tyto základní kameny se mají rozdrtit na univerzální štěrk a písek a s nějakým pojivem pak (teoreticky) vytvořit jednolitý beton! Skeptik nevěří základům, nevěří ani přírodním a přirozeným zákonům (většinou v Evropě formulovaným) a chce tuto unii ve svém skepticismu a v souladu s náladou ve světě změnit na „kolektiv pracovníků v evropské výrobě“ (podobně jako se ze sedláků stali pracovníci v živočišné či rostlinné výrobě) řízených z centra (předsedou družstva), na unii univerzálních, všestranně použitelných obyvatel, kteří ví, co je správné, ale neví, kde je domov a co to vlastně znamená. (Jako družstevní rolníci už v další generaci nevěděli, kde je jejich role a meze, a po restituci byli jako v Jiříkově vidění z toho, co mají a že by na tom měli hospodařit a že to vůbec někdy šlo i bez předsedy.)

Pokrokáři všech zemí se spojují, ale třída dělníků už není, co byla, teď je nositelem pokroku a revoluce třída konzumníků s vedoucí úlohou správníků… správně konzumovat a správně žít. Správnost nade vše – nad zákon i písmo – nahradí právo, soudy, morálku. Správnická organizace či buňka v každé instituci, v každé zemi, firmě, spolku, médiu.

Národní povědomí pomalu zaniká v koktejlu globálních možností a novinek, ale i povinností a složitostí a lidé se mění v armádu bytostí nesoucích si svůj domov obrazně v chytrém mobilu – a doma jsi pak tam, kde je signál! Za místo neneseš odpovědnost, jen za každodenní přítomnost, příjemnost a zrovna platnou byrokratickou povinnost. Lidé budou znát mnoho nových pojmů a dovedností, ale pojmy národ, domov, víra, tradice, majetek (ve smyslu trvalá hodnota a nadčasové bohatství) budou pro ně nepochopitelnými.

Myslím, že Josef Kajetán Tyl a František Škroupa se svým „dotazem na domov“ nechtěně předběhli dobu o 200 let a možná, že ona otázka v úvodu písničky bude opět někdy vhánět lidem slzy do očí. Možná se tato písnička stane v onom univerzálním světě univerzální „všenárodní“ hymnou. S nezbytnou úpravou v závěru: a to je ta krásná země, Zeměkoule, domov můj, Zeměkoule, domov můj!



VIDEORECENZE: Vyzkoušeli jsme elektronickou kuchyňku Smoby
VIDEORECENZE: Vyzkoušeli jsme elektronickou kuchyňku Smoby

Elektronická kuchyňka Smoby Tech Edition je splněným snem každé malé hospodyňky a malého šéfkuchaře. Děti se s ní zabaví... a dospělí vlastně také.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.