17.1.2021 | Svátek má Drahoslav


ESEJ: Jak porozumět progresivnímu liberalismu

2.12.2020

Cílem tohoto článku je představit čtenářům kořeny dnešního progresivního liberalismu – tedy ideologie, která aspiruje na dominanci v západním světě. Téma je aktuální i v souvislosti se společenskými konflikty, jaké pozorujeme v USA a dalších západních zemích.

Počátky progresivního liberalismu

Americký filozof Patrick J. Deneen spatřuje hlavní rozdíl mezi klasickým a progresivním liberalismem v tom, že klasický liberalismus je přesvědčen o neměnné přirozenosti člověka, zatímco progresivní liberalismus věří v to, že lidskou přirozenost lze měnit.

Počátky progresivního liberalismu můžeme najít již v 19. století. Za jednoho z hlavních otců liberálně progresivního myšlení je považován John Stuart Mill. Jestliže klasický liberalismus usiluje o osvobození člověka od despotického státu, Mill se obává utlačovatelské role „zvyku“ a veřejného mínění (“jho veřejného mínění snad tíživější než jho zákona“). V Millově pojetí je proto cílem liberalismu osvobodit silné jedince od diktátu tradice, náboženství a sdílené morálky.

Podobně jako u klasického liberalismu má být člověk zbaven závazků, které dobrovolně nepřijal. Zatímco však klasický liberalismus považoval zvykové a morální normy své kultury za přirozené, progresivní liberálové je označují za nepřirozené a tudíž utlačovatelské.

Liberální ideologie dnes explicitně požaduje odstranění řady kulturních norem. Absence společné kulturně sdílené morálky pak vytváří nutnost státního zásahu do oblastí, které dříve byly autonomní sférou společnosti či rodiny. Progresivní liberálové tak vytvářejí sebeposilující mechanismus: Nejprve chtějí, aby stát aktivně působil při demontáži zděděných zvyklostí, následně má být změnami vyvolaný společenský chaos léčen zvýšeným státním dozorem.

Tento postup můžeme ilustrovat na konkrétních příkladech. Tradiční normy vztahů mezi muži a ženami, které regulovaly vzájemné namlouvání, působily také jako ochrana před nežádoucími jevy. Např. určité tradiční zákazy a „předsudky“ měly předcházet riziku znásilnění (slušná žena nenavštěvuje sama večer muže). Tyto normy byly odvrženy jako utlačovatelské. Neregulované namlouvání se dnes mnohým jeví jako sexuální obtěžování, přičemž jako obtěžování jsou označovány i některé formy tradiční dvornosti. To se stává záminkou pro postihy dosud tolerovaného chování a zároveň i argumentem pro další demontáž mužské a ženské role. Negativní důsledky destrukce jsou připsány tomu, co bylo destruováno.

Podobnou úlohu plní ideologie multikulturalismu. Multikulturalismus není nástrojem k zachování kultur, nýbrž nástojem jejich likvidace. Jeho podstatou je, že žádná kultura nemá právo nárokovat si normativní (tj. morální) úlohu. Takový předpoklad přirozeně vyplývá z požadavku na soužití různých kultur v jednom státě. Morálka je nezávazná, závazný je jen zákon, ačkoliv právní systém se paradoxně vždy odvolával na obecnou morálku a nemohl by bez ní fungovat. Kultury jsou obrazně řečeno vykastrovány a redukovány na souhrn tržních produktů (jídlo, ošacení, hudba).

Požadavek, aby se imigranti neasimilovali, odpovídá logice progresivního liberalismu. „Neasimilace“ má posloužit k rozkladu národního společenství. Je to důležitá záminka pro odvržení tradovaných mravních zvyklostí. Jakýkoliv požadavek na dodržování zvykových (nebo i podzákonných) norem, může být šmahem odsouzen jako diskriminační. To pak oslabuje přesvědčivost daných norem i mezi příslušníky většinové společnosti. Imigrace je tedy primárně nástrojem k destrukci (liberálové tomu říkají „dekonstrukce“) vlastní kultury.

Jak podotýká britský novinář Peter Hitchens: „Když jsem byl revolučním marxistou, všichni jsme byli pro co největší migraci. Nebylo to proto, že jsme měli rádi přistěhovalce, ale protože jsme neměli rádi Británii. Viděli jsme v přistěhovalcích – odkudkoliv – spojence proti usedlé konzervativní společnosti... „

Progresivní liberalismus a nová aristokracie

Progresivní liberalismus se dovolává rovnosti všech lidí. Činí tak do té míry, že začal být považován za levicovou ideologii. Podíváme-li se však k jeho počátkům, pak musíme konstatovat, že jeho zakladatelé považovali za svůj cíl vytvoření nové aristokracie.

Podobnou myšlenku nalézáme i u klasických liberálů. John Locke například věří, že liberální stát zajistí, aby se k moci dostali výjimeční a schopní lidé – stará neschopná aristokracie bude nahrazena novou schopnou aristokracií. Tato výměna má být ku prospěchu všech, neboť z vyššího bohatství těch nahoře budou bohatnout i ti dole.

John Stuart Mill přichází s požadavkem, aby výjimeční jedinci byli osvobozeni od společenských zvyklostí, tj. od omezení sdílené kultury. Tvrdí, že geniálních lidí je v každé společnosti málo a tito lidé potřebují atmosféru svobody. Společnost se má proměnit ku prospěchu těchto lidí. Mill vyzývá k tomu, aby se společnost pustila do „experimentů v životě“ a stala se zkumavkou v zájmu géniů. Taková společnost ovšem vyžaduje vládu „nejlepších“ nad „obyčejnými“.

Mill chápal dobře to, co dnes přehlížíme. Ani liberálové, ani jejich oponenti si ve své většině dosud neuvědomují, že progresivismus vyjadřuje vládnoucí nároky vyšší společenské vrstvy a jejich distanci od nižších vrstev, s nimiž se „nová aristokracie“ necítí spojena ani kulturou, ani osudem.

Dochází tak k určitému paradoxu. Stoupenci myšlenek klasického liberalismu (kteří se dnes ovšem označují raději za konzervativce) nálepkují progresivní liberalismus jako socialismus. Naopak stoupenci radikální levice se k progresivnímu liberalismu hlásí jakožto k nástroji rovnostářské revoluce. Obojí je nepochopení. Nové aristokracii se prostřednictvím progresivistické ideologie podařilo zmást klasické zastánce podnikatelských i dělnických zájmů.

Mně osobně na původním progresivním liberalismu přijde zajímavá podobnost s nietzscheovskou koncepcí nadčlověka – vyšší formy člověka osvobozeného od „falešné“ křesťanské morálky. Ta se mimochodem později stala součástí ideologie nacismu. Je to myšlenka svou podstatou protirovnostářská, uctívající hierarchizovanou společnost a vládu schopných nad neschopnými. Je tedy paradoxem, ale i zastíracím manévrem, prezentuje-li se dnes progresivní liberalismus jako radikálně rovnostářské učení.

Progresivní liberalismus a neomarxismus

Konzervativce svádí k mylnému hodnocení progresivního liberalismu jeho splývání s neomarxismem. Nahrává tomu i skutečnost, že progresivisté částečně markýrují radikálně sociální rétoriku. Jejich hlavní pole je však osvobození člověka od kultury. Nezdá se, že by měli ambice měnit ekonomický systém.

(Například nepodmíněný příjem je jistě liberální, nikoliv však socialistický. Netýká se systému, na rozdíl od podpory v nezaměstnanosti, která má být po jeho zavedení zrušena, ho dostane ve stejné výši milionář i nezaměstnaný.)

Neomarxismus se zformoval na konci šedesátých let na základě teorie frankfurtské školy. Na rozdíl od marxismu tvrdí, že útlak není zakódován v ekonomickém systému, ale v kultuře. Navrhuje svrhnout kapitalismus pomocí kulturní revoluce, tj. pomocí permanentního boje proti všemu tradičnímu.

Je zde nápadná shoda s požadavky J. S. Milla s tím rozdílem, že Mill věřil, že navržený postup povede k vytvoření lepší a mocnější vládnoucí třídy, zatímco neomarxisté tvrdí, že tentýž postup povede k větší rovnosti.

Myslím, že dnes můžeme dát empiricky za pravdu Millovi. Důvody neomarxistického „omylu“ jsou prosté. Neomarxismus explicitně odvrhl dělnickou třídu za to, že dala přednost svým zájmům (!) před levicovými idejemi. Ideologové neomarxismu se obraceli na studující mládež, tj. na studenty s bohatých rodin, kteří aspirovali na to stát se novou aristokracií. Mnozí „revolucionáři“ z roku 1968 se později dostali do horních pater evropského establishmentu. Vznikla ideologie sloužící zájmům té třídy, která ji přijala. Ideologicky předstíraný pokrok v dosahování rovnosti jen zakrývá rostoucí politickou i ekonomickou nerovnost v reálném světě. Splynutí progresivního liberalismu s neomarxismem se nakonec ukázalo být výhodným nástrojem k pacifikaci levice.

Zajímavým detailem je, že zatímco klasický liberalismus byl opakem klasického marxismu, tytéž ideologie po svém obratu od ekonomiky ke kultuře fakticky splývají. Progresivní liberalismus přitom není žádnou antitezí klasického liberalismu. Vychází ze stejných premis, které pouze důsledněji a šířeji uplatňuje.

Závěr

Je zřejmé, že deklarované osvobození od kultury je ve skutečnosti nástrojem nového zotročení. Umožňuje nejbohatším vymanit se z pout závazků a morálních ohledů vůči slabším.

Proč se prosazuje antinacionalismus? Protože vlastenectví připomíná závazky bohatých vůči chudším spoluobčanům. Proč imigrace a boj proti xenofobii? Protože ospravedlňuje pohrdání nové aristokracie nižšími společenskými vrstvami, které brání své společenství. Proč diverzita? Protože korporátní výzkumy zjistily, že rasově a etnicky smíšené týmy jen málokdy zakládají odborové organizace.

Sdílená kultura je každodenním plebiscitem, je horizontální a svou podstatou demokratická. Snaha vytrhnout člověka z jeho kulturního a rodinného zakotvení, znamená učinit ho naprosto závislým na státu a na vůli korporátního světa. „Výjimeční jedinci“ se v tomto světě stanou úspěšnými politiky a manažery, ostatní nevolníky.

Domnívám se, že tváří v tvář progresivnímu liberalismu je potřeba, aby konzervativci přehodnotili svoje postoje. Totéž platí i o stoupencích demokratického socialismu. S těmito politickými skupinami se ostatně v novém světě progresivního liberalismu nepočítá. Už dnes jsou všechny konzervativní postoje označovány liberálním táborem jako fašismus. Socialisté to tolik neschytávají, protože podle mínění liberálů neexistují. (Bylo by kontraproduktivní kritizovat socialismus, když lze předstírat, že jediná legitimní levice je ta liberální.)

Konzervativci a socialisté jsou dnes jediní, kdo by mohl smysluplně hájit demokracii před novou aristokracií. Měli by proto vstoupit do vzájemného dialogu a vyjasňovat si své pozice. Musí změnit své myšlení, aby pochopili současnou situaci hlouběji než jejich protivníci.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.