V roce 2004 byl zpečetěn osud postupného umírání Šumavy. Po odvolání posledního lesnického ředitele Národního parku Šumava Ivana Žlábka již neexistuje silná lesnická osobnost, která by se dokázala postavit nereálným vizím českých ochranářů.

Scénář divočiny

28.4.2004 rozesílá ministerstvo životního prostředí rozhodující dokument: „Strategie dalšího postupu ministerstva životního prostředí ve věci řešení koncepce ochrany přírody a krajiny v NP Šumava“. Bez většího zájmu končí v šuplících starostů. Stává se však základním dokumentem pro Správu parku tehdy vedenou Aloisem Pavličkem. Právě „Strategie“ určuje minimální výměru jádrového území, na němž se nezasahuje proti kůrovci . Samovolnému vývoji má být ponecháno 75% plochy parku (výhled do roku 2050). Současně Strategie konstatuje , že vyhlášení bezzásahovosti neodporuje platným zákonům a zřizovacím předpisům. Lesní hospodářské plány mají být uzpůsobeny tak, aby zajišťovaly nulovou péči o lesní porosty. A to i přesto, že péče o les by měla být prioritou každého národního parku. Podle „Strategie“ musí dojít i ke změně složení Rady parku tak, aby zajistila průchodnost ultraekologických vizí. Její složení má být pozměněno ve prospěch spolupracujících ekologistů, povětšinou biologů z nejrůznějších institucí. Stalo se.

Podstata divočiny

Vize samovolného vývoje nebyla ani tak zbožným přáním IUCN, ale spíše dětinským snem Ladislava Mika (tehdejší náměstek ministra životního prostředí Ambrozka). Kolem sebe koncentruje úzký štáb spolupracovníků. V čele jeho týmu stojí do dnešních dnů: ředitel parku Krejčí, lesní inspektor Ješátko, bioložka Křenová, exministr životního prostředí Martin Bursík, náměstek Pelc, exministr Dusík, veterinář Bláha. Vydatně pomáhá i publicista Just a za sdružení Přátelé Šumavy František Hail. Těchto pár jedinců spolu se spřátelenou vědeckou sekcí Rady NP dokázalo nemožné. Splnili limity dokumentu „Strategie“. Do roku 2010 se třicet procent území Šumavského národního parku stává územím samovolného či spontánního vývoje bez jakýchkoli lesnických zásahů.

V roce 2005 vypracoval Jiří Mánek, náměstek ředitele parku Pavlička, analýzu rizik spojených s náhlým vyhlášením divočiny na 30% plochy parku, a to v horizontu pěti let. Jeho SWOT analýza je známa všem protagonistům šumavského dramatu. Ztráta krajinného rázu, snížení návštěvnosti území, šíření kůrovce, suchý les, holiny, souše jako nebezpečí pro turisty i personál, nesouhlas obcí a krajů, ztráta genofondu šumavského smrku, změna hydrologických podmínek, snížení kreditu ochrany přírody, riziko opětovného vzniku smrkových monokultur. Z myšlenkového horizontu zodpovědných osob mizí tato analýza stejně rychle jako sám náměstek Mánek. Další významný jihočeský lesní inženýr vypracoval posudek, v němž opět zdůrazňuje: snížení rekreační funkce, snížení hydrických funkcí, vytvoření velkého zdroje kůrovce v bezzásahových územích, jenž začne po vyčerpání potravních zdrojů napadat porosty mladší 60 let. Při přemnožení kůrovců jsou napadány i kleče, tedy rozhodující součást cenosy rašelinišť. Platí přímá úměra, čím větší je bezzásahové území, tím „bolestnější“ jsou asanační zásahy vně tohoto území. Tento lesnický inženýr zdůrazňuje riziko introskeletové eroze, kdy přestane probíhat půdotvorný proces, jenž je podmíněn opadem jehlic. Dochází pak k postupné ztrátě úrodnosti půdy, mohou vznikat balvanité plochy bez možnosti existence lesa. Předjímá tak realitu obtížné obnovy šumavských ekosystémů. Nebude půda, nebudou stromy. Nebudou stromy, nebude les. Nebude les, nebude život.

Důsledky divočiny

V této době již šumavské obce tuší, že něco není v pořádku. Jednají s předními státníky. Píší otevřené dopisy, vydávají tiskové zprávy, kde se ohrazují proti praktikám Správy Národního parku Šumava, v roce 2006 vzniká „Desatero“ Výboru obcí NP Šumava. Ovšem obce nevědí, že již v roce 2005 obdržela správa parku z ministerstva pokyn – nekonzultovat režimy péče. Ekologisté se důsledně vyhýbají správním řízením, neboť chápou, že jejich vize by byly všeobecným projednáváním předem odsouzeny k zániku. Jdou proti všem myslitelným zájmům ochrany přírody, Natury 2000 i proti Ramsarské úmluvě. Příčinou katastrofy v Národním parku Šumava není kůrovec, ale profity několika jedinců Ministerstva životního prostředí, správy parku, vědecké sekce Rady. Kůrovec léta pracoval a pracuje na tom, aby se jako nejvíce chráněná součást přírodních procesů dostatečně namnožil a dokončil zkázonosný proces likvidace smrkových porostů. Ministr Bursík svým nařízením z března 2007 podpořil vznik dalších kůrovcových ohnisek na plochách s ponechanými polomy a vývraty po orkánu Kyrill. Monstrosní myšlenky Ladislava Mika se stávají realitou. Bioložka Křenová propracovává Mikův plán do detailů. Je vyhlášeno území speciálních managementů, čili ucelené bezzásahové území na téměř sedmi tisících hektarech. Usychají tisíce hektarů kůrovcem sežraného lesa a na ně navazují tisíce hektarů vymýcených pasek.

Tlampači neobjektivních českých médií zaznívají jen pozitivní zprávy, zplozené mozkem a perem náměstka pro propagaci Davida Albrechta. Je veřejným tajemstvím, že reklamní zakázky parku získávají vždy jen příbuzensky zpřízněné reklamní agentury. Je také zřejmé, že jsou zneužívány finanční prostředky ministerstva životního prostředí. I problematika perlorodky říční je jen ochranářskou, ničím nepodloženou bublinou. Má sloužit dalším zákazům. Především zákazu splouvání Teplé Vltavy, v níž by se perlorodka měla údajně vyskytovat. Divočina není určena turistům. Jen vědcům. „Věda pro parky, parky pro vědu“ je mottem i děsivou realitou divočiny.

Obce marně protestují, ptají se proč a jak. Nejsou respektovány. Představitelé obcí jsou pro park jen potížisté, které je třeba koupit jakýmkoliv způsobem. Autorem nákupních strategií opět není nikdo jiný než zocelený Petr Ješátko.

V Usnesení vlády České republiky ze dne 20. Července 2009 č. 929 se konečně mihla pro Šumavu naděje. Příležitosti se však opět chopil ministr životního prostředí Ladislav Miko. Povinnosti, které pro jeho resort plynuly z vládního usnesení, zapracoval do tolik známé Vize 2020. Deset bodů Vize patřilo mezi deset povinností Ladislava Mika, jenž jejich plnění podmiňoval podpisem starostů šumavských obcí. Chtěl tím dosáhnout dodatečného souhlasu s již zjevně nezdařeným budováním divočiny.

Je neuvěřitelné, že vláda tohoto státu nebyla schopna udělat cokoli smysluplného s monstrprojektem šumavské divočiny. Nepadají žádné hlavy, chybí politická vůle šumavský problém řešit. Premiér Fischer postupuje všechny došlé stížnosti na praktiky ministerstva životního prostředí k vyřízení ministerstvu životního prostředí. Kruh se tak uzavírá a kočka sama sebe chytá za ocas. Budiž pochválen tento kočičí cirkus. Všichni se však tážeme, kdy už konečně skončí.