Války vedené mezi lidmi o vánočních svátcích utichají. Až do víkendu jsme také netrpělivě sledovali, jak to bude s naším válčením s přírodou. Summit v Kodani, na nějž se sjeli světoví vůdci demokratičtí více, méně i zcela nedemokratičtí, dával naději, že začneme životnímu prostředí splácet dluh. Vždyť zatímco u příležitosti schvalování státního rozpočtu hovořil o tragédii zadlužování kdekdo, v enviromentální oblasti žijeme na dluh dlouhá desetiletí prakticky beze studu. Těžíme nerostné bohatství, ohrožujeme živočišné druhy, znečišťujeme vodu i vzduch. A pokračovat v tom evidentně hodláme i nadále.

Jednání o ochraně klimatu zatím žádný průlom nepřinesla. Nemastné neslané výstupy z Kodaně pouze slibují brzké závazky jednotlivých zemí a avizují další zdlouhavé rozhovory. Jistě, co je pár měsíců či let proti dlouhodobým změnám klimatu? Zvlášť když jsou stále hlasitěji slyšet ti, kteří sice globální oteplování připouštějí, ovšem roli člověka bagatelizují…

Patrně dál zůstaneme pouze u akademických úvah a okázalého uhranutí významem přírody. Jenže v politické rovině si s exhibicemi z oblasti umění nevystačíme.

Nejspíš není náhodou, že dva největší filmové trháky posledních týdnů pracují s fenoménem přírody v popředí. Antikrist režiséra Larse von Triera naznačuje, že příroda je bohatší a košatější, než si připouštíme. Autor v ní nachází i důmyslně skryté zlo ďábelských rozměrů. James Cameron zase natočil velkofilm Avatar, jedinečnou kombinaci sci-fi a kovbojky, jako upomínku naší odpovědnosti k planetě a ke kvalitě života tvorů, jež ji obývají. Ani starší katastrofické bijáky nejsou bez hlubšího významu, přestože nám svá poselství předkládají ve formě emotivní, zjednodušené a za vlasy přitažené. Jejich zásluhou ovšem aspoň nastupující generace nasávají varování před cestou zkázy již odmalička.

Z filmového plátna a z úst radikálních enviromentalistů slýcháme, že nám už moc času nezbývá. Neoliberální ideologové apokalyptické vize odmítají. A to za cenu používání těch nejhloupějších argumentů a sloganů, jako třeba že všichni vidíme, že se neotepluje, nýbrž ochlazuje, nebo že planeta není tradičně zelená, ale modrá.

Hlavní proud politiků se plácá mezi extrémy. Chce něco voličům předvést a k něčemu přispět, jen mu náklady přijdou v porovnání s výnosy tuze vysoké. K tomu se pak přidává i jakési národní sobectví, upřednostňování priorit konkrétních zemí oproti globálnímu rámci. Jinak věc vidí rozvíjející se Čína, jinak na pevnině skryté Česko a jinak přímořské státy ohrožené zvyšujícími se hladinami. Zdánlivě absurdní zájem Mikronésie o emise vypouštěné elektrárnou v našem Prunéřově se při náležitém nadhledu jeví jako naprosto přirozený a oprávněný.

Přiznám se, že coby jedinec bez hlubšího ekologického i ekonomického vzdělání mám nutkání konflikty mezi průmyslníky a ochránci přírody převádět do co nejpochopitelnější podoby a orientovat se v nich obyčejným selským rozumem. Je mi jedno, co způsobuje klimatické změny, a je mi jedno, kolik škodlivých plynů kdo vypouští a jaké jejich množství začíná být kritické. Poněvadž chci žít ve zdravém prostředí, pít zdravou vodu a dýchat zdravý vzduch a poněvadž bych toto rád dopřál i našim dětem a vnukům, jsem připraven dělat to, co snižuje hrozbu enviromentální katastrofy na minimum, a volit ty, kteří zastávají podobný přístup. Říká se tomu strategie předběžné opatrnosti. Jistota je jistota, proč tedy propadat rizikovému chování?

Někdejší federální ministr životního prostředí demokratického Československa Josef Vavroušek proslavil termín „trvale udržitelný rozvoj“. Přihlásily se k němu takřka všechny politické proudy. Některé si jej ale vyložily jako potřebu obstarat nepřetržitý růst Růstu pro nás i naše následovníky. Ochránci přírody proto dnes raději hovoří o „trvale udržitelném životě“. Vždyť míra blahobytu je v Evropě, zejména ve srovnání s třetím světem, už dnes skoro vyšší než si zasloužíme.

Přesto politické strany v jejich enviromentálním zápalu podporujme a chytejme je za slovo. TOP 09 postavila do svého čela lesníka, v ODS zelená témata zaštiťuje první místopředseda, sociální demokracie zase hýří legislativní iniciativou. Na počátek příštího roku například do Sněmovny nachystala návrh novely zákona o obchodování s emisemi, jehož zásluhou by množství skleníkových plynů mohlo klesat do roku 2050 o 1,25% ročně.

Tím spíš mrzí, když se samotné partaje shazují třeba ochotou k prolomení těžebních limitů v severních Čechách nebo omezováním vstupu občanských sdružení do zásadních stavebních či průmyslových projektů.

Oč méně jsou u nás vánoce slaveny coby náboženské svátky, tím více si s nimi spojujeme kult přírody a dobré vůle. Zkusme jej tedy brát vážně. V Kodani převážily vzletné projevy završené alibismem. Nezbývá nám teď než do politiků hustit, že se našim zájmům vzdalují. Pokud nemilosrdnou válku s přírodou včas neukončíme, budeme litovat. I kdybychom v ní totiž zvítězili, porazili bychom ve skutečnosti sami sebe.

Zkrácená verze byla vysílána na ČRo 6, publikována na www.rozhlas.cz/cro6

Autor je členem představenstva Masarykovy dělnické akademie