21.9.2019 | Svátek má Matouš


DOPIS: Panu architektovi Kaplickému

1.6.2007

Praha, Žižkov

Vážený pane architekte,

odpusťte, že Vás jako zcela neznámý občan České republiky oslovuji v souvislosti s Vaším vítězným návrhem na novou budovu Národní knihovny v Praze. Činím tak ze dvou důvodů. Prvým je skutečnost, že jako investor (ony tři miliardy korun přislíbené na výstavbu ze státního rozpočtu totiž platím já a další mí spoluobčané, kteří platíme v této zemi daně) mám zájem na tom, aby bylo s mou investicí smysluplně naloženo a není mi jedno, co se za mé peníze má stavět. Druhým je moje lítost nad tím, že se stáváte obětí chyb, které jste neudělal, a kritiky, která by neměla patřit Vám, ale někomu úplně jinému. Zdá se, že jde o veliké nedorozumění, které bych rád v následujících odstavcích objasnil.

Hlavní potíž spočívá v tom, že někdo někdy někde vyslovil tezi, žel nikdy ničím nepodloženou, že Praha potřebuje novou dominantu. Od této „myšlenky“ již nebylo daleko k tomu, aby uzrála další ničím nepodložená teze, že se touto dominantou má stát nová budova Národní knihovny. Holá pravda je však taková, že Česká republika (nikoliv nutně Praha) potřebuje novou Národní knihovnu. Toť vše. Že chce zároveň, aby šlo o stavbu architektonicky kvalitní, je chvályhodné. Nic víc, nic míň.

Další potíž nalezneme v zamýšleném umístění budoucí knihovny. Apriorní doktrína, že vše národní musí být nezbytně v Praze, je jenom další ničím nepodloženou tezí.

Třetí potíž spatřuji v tom, že ambiciózní hybatelé dění, tedy ti, kteří celý záměr výstavby připravovali a nakonec i veřejnou soutěž k tomu organizovali, si vzali za cíl, že autorem nové budovy musí být světoznámý architekt. Jde však jenom o další ničím nepodloženou tezi v řadě, doplněnou úvahou, že vývoj architektury v Praze se nesmí zastavit.

Je nasnadě, že z takových potíží nemohlo vzejít nic víc, než velké nedorozumění. Když k tomu přidáte těžko sdělitelnou zkušenost všech emigrantů, že to v Čechách nikdy neměli lehké, natož aby nám snad směli radit, snadno získáte ve výsledku pocit křivdy, uražené důstojnosti a smutku z nevděku.

Omlouvám se za tento poněkud sarkastický úvod, považoval jsem ho za nutný, neboť mám dojem, že v podmínkách, které jsem popsal, Váš odvážný návrh prostě uspět nemohl. Mohl vyhrát soutěž, ale nemohl uspět. Aniž byste si to možná přál, veřejné mínění investora (českých daňových poplatníků) se rozdělilo na „líbí – nelíbí“, což je pro architekta snad to nejhorší, co se mu může stát. Mám na mysli situaci, kdy investor neví, co chce.

Asi nebudete chtít vědět, do které skupiny patřím já sám. Jsem totiž pouhý laik a nejsem hoden zpochybňovat rozhodnutí mezinárodní poroty. Aniž bych se chtěl Vašeho vítězství jakkoliv dotknout, stejně Vám to sdělím: mě se váš návrh líbí i nelíbí. Hned vysvětlím proč to i ono a proč si vůbec dovoluji mít nějaký názor.

Architektura jako svébytné umění je na tom úplně stejně jako všechny ostatní múzy. Je určena lidem. Tak jako třeba nemúzické pivo. Proto si dovoluji o ní psát a hodnotit jí. Tak jako mi nějaké pivo chutná nebo nechutná, ačkoliv o jeho vaření nic nevím, tak se mi nějaká opera líbí nebo nelíbí, ačkoliv nevím, jak se rozepisují jednotlivé party, nebo budova líbí či nelíbí, ač nevím, jak ji postavili. Ale co víc! Já dokonce mám názor i na to, jestli je pivo studené nebo teplé nebo má či nemá správnou míru. A tak si také troufám mít názor na to, jestli je stavba hezká nebo ošklivá, jestli respektuje vztahy ke svému okolí a zda je dobře umístěna. K tomu jen několik poznámek.

K Tančícímu domu bylo napsáno mnoho kritiky v tom smyslu, abychom nekritizovali Váš návrh, když ten dům na nábřeží je strašný. Dávám každému právo myslet si, že je ten dům ošklivý. Co tomu domu dle mého názoru nikdo nevezme je fakt, že ve svém celku nijak nenarušuje okolní zástavbu, ani výškově, ani hmotou, a že ve vnějším výrazu usiluje o co nejohleduplnější replikaci tvarosloví, kterým je charakterizována celá nábřežní fronta domů, až po nezbytnou kouli na střeše, zde modernisticky provedenou v kovové síťovině. Podobný respekt však u Vaší knihovny, pane architekte, nenalézám. Říkáte, že Vás inspirovaly tvary barokní Prahy. Ať jsem však pátral sebepečlivěji, nikde jsem v Praze barokní, ani té secesní, ani v rondo-kubistické ani v jiné nenalezl hyperbolu nebo parabolu. Křivky, které jste ukazoval v senátu ano, kruhy, pravidelné oblouky, výseče, úseče ba dokonce i spirály. Vše hezky pravidelné, dekorativní a s jasným záměrem poskládané v celek, který vyzařuje genia loci. Váš blob nic z toho nemá. Proto se mi nelíbí.

Někdo také říkal, že když se stavěla Eiffelovka, taky bylo mnoho protestů a dnes je to dominanta Paříže a symbol Francie. Věc má ale háček. Eiffelovka není francouzskou národní knihovnou, je to rozhledna. V Paříži jsou dvě příhodná místa, odkud se dá shlédnout dolů na město. (Jsou i další, ale ta mi tak dobrá nepřipadají.) Jedním je Mont Martre. Z něj je vidět Louvre a přilehlé paláce, dědictví králů, kolem Paříž měšťanská, pak město bulvárů barona Haussmana a teprve za nimi, na Martově poli, se tyčí Eiffelovka. A daleko vpravo La Défance, moderní čtvrť. Z Eiffelovky to můžete všechno vidět zase obráceně, vlevo moderna, uprostřed bulváry, pak část královská a měšťanská a nad tím hora umělců – Mont Martre. Praha je na tom trochu jinak než Paříž na konci 19. století. Rozhledny už má, jednu na Petříně a druhou na Žižkově. Má-li však Vaše budova sloužit jako rozhledna, nic proti tomu nemám. Jako rozhledna se mi líbí.

Trochu mne ovšem děsí představa nekončící fronty turistů, postupující zvolna od stanice metra ke vchodu do Národní knihovny, stoupající až k onomu oku nad Prahou a po pořadatelem odměřených 15 sekundách kochání výhledem na Prahu se vracející k východu, jak se ta fronta, v níž je zakázáno mluvit, vine mezi čtenáři a poslední platící návštěvník je přijat půl hodiny před zavírací dobou. To byste si jistě nepřál. Ale to víte, my Češi jsme schopni takto zlikvidovat i krajanovo dílo. Možná, že na tu knihovnu časem přilepíme nějaká černá mimina, jako na tu žižkovskou věž. To by byl konečně fór hodný Švejků z naší kotliny.

Úplně na závěr bych rád připojil několik slov útěchy. Z toho, že jste vyhrál v naprosto nesmyslně vyhlášené soutěži, si nic nedělejte. Už jste asi zapomněl, že tady v Čechách je vždycky všechno trochu jinak, než se to navenek tváří. Všechno zavinil někdo jiný než vy, takže nesmutněte. Celé je to od začátku nedorozumění.

Praha nepotřebuje novou knihovnu, potřebuje ji český stát. Nepotřebuje novou rozhlednu ani jinou stavební dominantu, potřebuje (připustíme-li už Prahu jako to nejsprávnější místo) knihovnu, a to je barák pro knížky a čtenáře. Nepotřebuje však knihovnu na poštovních známkách, ale skutečnou, hodnou toho jména. Nepotřebuje, aby ji postavil světoznámý architekt. Stačí autor, který bude ctít genia loci tam, kde nakonec bude knihovna stát.

Češi Vás obelhali a teď na Vás ještě útočí. Nevděčný národ. Měli by si zamést před vlastním prahem, v parlamentu, ve vládě a ve vedení národní knihovny. A pokud to neudělají, tak jim nic nestavte. Nezaslouží si to. Já taky ne.

V dokonalé úctě



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.