„Tři jičínští studenti ujednali se jednou na začátku června, že, bude-li v sobotu hezky, půjdou někam na Veliš a na Loretu na brouky. Bylo tenkráte zvykem, že si studenti dělali sbírky brouků, jež při zkoušce pánům profesorům předkládali jako důkaz opravdové píle,“ napsal Karel Václav Rais roku 1898 v jedné povídce. To by dnes kromě entomologů stěží ještě asi někoho napadlo, chytat a napichovat nebohé broučky či motýle.

Karla Václava Raise mám v obzvláštní oblibě, neboť – vedle lásky k přírodě – objevuje se v jeho díle soucit se zvířaty nejednou, jako třeba i v románu O ztraceném ševci, kde byl jeho účetní Slavík svědkem této scény: „Uprostřed zatopené louky stál snědý strejc v tlustém rezavém burnuse, přes nějž měl travnou plachtu uvázanou k boku, jako mívají sadaři, když česají ovoce. Nohavice měl vyhrnuty do půle zrudlých stehen a zpytavě hleděl do vody. Vtom chňap! levicí a již hnědého žabího skokana držel v pěsti, takže mu z ní visely jenom zadní nožky. Strejc z kapsy burnusu vytáhl rozevřený zavírák a šmik! šmik! uříznuté nožky s celými stehýnky vpustil do loktuše; žábu bez nich hodil zas do vody a brouzdal se dál, pátraje po jiné. Co vás napadá, strejče, zvíře tak mučit!, volal naň ze silnice. Strejc povznesl hlavu, vyplil se, ale dál nic.“

Nebylo tak jen v XIX. století - za mého dětství chovali u kamaráda v chlívku prase. Jeho otec (toho kamaráda), povoláním inseminační technik (tzv. „pojízdný býk“), je běžně častoval kopanci, jak byl koneckonců zvyklý zacházet se zvířaty v práci. U blízkého hřbitova stál zase sociální barák, kde bydleli i obávaní místní sígři. Jednou mě tam onen kamarád zavedl k blízkému lesíku, aby mi ukázal, co udělali: na nitích visela tam na větvi oběšená celá ptačí rodinka, snad drozdi či co. Nevím, jak se jim podařilo je pochytat, pamatuji si ale, že mě to rozhodně nenaplňovalo takovým bezmocným hnusem, jako dnes jen pouhá vzpomínka – bylo to prostě jaksi normální, človíček sám by to sice neudělal, ale nedivil se, vždyť bylo jen čtvrt století po válce (a jen patnáct let, co byli ještě věšeni někteří soudruzi), do školy nám chodili přednášet zasloužilí partyzáni, na které jsme si po odpoledních hráli věčně, staré učitelky se vyžívaly ve vyprávěních o fašistických mučeních, televize válečných brutalit plná a doma byl koneckonců jeden bit prakticky denně. Toť násilný svět dětství mojí generace, když byl ještě Gustáv Husák v plné síle.

Koneckonců, jak jsem neměl být otrlý, když už snad ve čtyřech letech vzal mě otec k topení koťat: nikdy nezapomenu, jak v plném kýblu zoufale zápasila o život, zatímco jim palicí cpal hlavičky pod vodu. Stará kočka musela tomu zuříc přihlížet, zavřená v kotci pro králíky. Tatík – nepíše se mi to lehko - byl hrubý, bezcitný a samolibý člověk, co neměl rád ani lidi (s výjimkou sebe sama), natož zvířata: její vězení vysvětlil mi jako spravedlivé opatření, asi tak nějak, jako když já musím za nějaký prohřešek po zásluze klečet v koutě.

Napadá mě ještě jeden příklad, jak to v minulém století s vnímáním hodnoty zvířecího života bylo, a sice jak vzorné Rychlé šípy přišly o svého Bublinu (viz Záhada hlavolamu / Stínadla se bouří). Pes se ocitl v zajetí Vontů, odkud ho mohli naši hoši zachránit jen výměnou za starou vontskou kroniku. Tak dlouho spekulovali, jak ho dostat zpět bez ztráty kroniky, až tam ten mezitím hladem a zimou zemřel. „Nestojíš ani za to, abych na tebe mluvil, surovče!“ bylo jediné, co na to vzor všech klaďasů Mirek Dušín vůdci darebáků řekl, čímž mě Foglar poněkud udivil… - on ale vlastně akorát objasnil, jak to se vztahem ke zvířatům, ba i k nejlepšímu příteli člověka, v jeho době bylo: vlažné.

Kdo by dnes u svého psa něco takového dopustil – odlehčeme téma další, až tragikomickou vzpomínkou na nebohého hlemýždě, kterého nechal v knize Ferda cvičí mraveniště Sekora zmasakrovat svým mravenčím Mirkem Dušínem (zvaným Ferda) a jeho mravenci, když je chtěl zlý měkkýš napálit prodejem falešných lístků na sportovní hry. Obrázek trosek nešťastného šneka je na konci kapitoly.

Narazil jsem na to v té knížce, když jsem z ní nedávno předčítal vnučkám, a i po padesáti letech jako bych ten obrázek ubitého bezbranného tvora viděl včera. Jinak je už dnes ale všechno úplně jinak – čas značně proměnil nejen mě, ale i vztah lidí ke zvířatům. Takové příhody a obrázky by se už v dětské knize neobjevily. Nejen u nás doma chováme s láskou jednoho psa a dvě kočky, za plotem u lesa přikrmujeme vysokou a ptačím krmítkem projde za zimu na třicet kilo slunečnicových semínek – příroda je dnes prostě mnoha lidem chrám a živí tvorové jsou jeho andělé. Výrazem jejich díků je, že ty dary přijímají. Člověk se tím těší.

Nerad bych byl přehnaným optimistou, ale mám pocit, že takový vývoj vztahu k živým tvorům není jen mým osudem – když tak vidíme ta kvanta krmítek a ptačích budek, ty stopy lidské péče o volně žijící zvířata, těší jistě ne jen mě, že už je to jinak než před padesáti či sto lety. Drátěná oka v lesích nečíhají, ba i pytláctví samo se již asi provozuje pramálo. Vůbec je to dnes s šetrností k živé přírodě lepší – čeho je málo, to je chráněno, a ke zvířeti neurvalý může být opravdu už jen primitiv, jehož si civilizované okolí dříve či později všimne a existují už instituce na ochranu týraných zvířat.

A tak i ten chlapeček, co by tehdy trhal mouchám nožičky, odreaguje se dnes spíš hrou na počítači, kde porazí pár galaktických příšer a tím v sobě předka predátora ukojí. Bílý člověk XXI. století (není-li to Rus) je mírumilovný.

Není tomu tak jistě na světě všude; máme ale to štěstí, že žijeme v jeho nejcivilizovanější části – nejen lidé, ale tady už se nezabíjejí ani broučci…

SEN POTÉ a jiné příběhy (výběr z mé povídkové tvorby):
V domě mrtvého
Rozhovor s vítězem voleb
Parvenu
Blázen ve tmách chodí
Podivín
666
Chléb v ošatce
Nanebevzetí Maxmiliána Verba
Valentýn Výmluvný
O myších, kočkách – a lidech…
Sen poté
Lenčin osud

Knihu si můžete objednat zde.