4.10.2022 | Svátek má František


DĚJINY: Je třeba znát skutečného Husa, ne jeho karikaturu

12.7.2022

Už prezident Masaryk si stěžoval na to, že náboženského reformátora mistra Jana Husa se ujímají „paňácové bez náboženství“ a víry a historik profesor Josef Pekař varoval před lžiHusem.

Nedávný státní svátek k výročí upálení mistra Jana Husa je příležitostí k skutečnému pochopení této osobnosti, ne její karikatury, jež z ní udělali komunisté a mnozí další, tvářící se jako jeho příznivci, kteří ve skutečnosti však z jeho odkazu a učení nic nepochopili.

Mistr Jan Hus byl především náboženským reformátorem a stoupencem svého anglického předchůdce Johna Wycliffa. Hus se považoval za upřímně věřícího katolíka, lepšího než mnozí tehdejší duchovní. V každém případě se jednalo o kněze mravného a bezúhonného života, který upřímně toužil po nápravě katolické církve, jíž miloval. A v tomto ohledu chyboval, nicméně jeho úmysly o církevní obrodu lze považovat za upřímné.

Jeho cesta ke kněžství byla zpočátku i produktem i vypočítavosti, protože jak sám později přiznal, knězem chtěl být proto, aby „měl dobré bydlo, nosil dobré rúcho a lidem byl vzácen.“ Rodák z jihočeského Husince byl velkým mariánským ctitelem a také měl v oblibě českého světce sv. Václava.

V žádném případě však Hus nebyl bojovníkem za práva poddaných, protože zcela respektoval tehdejší všeobecně uznávanou nauku o trojím lidu, kterou zformovali někteří západní učenci kolem roku 1000. Podle ní ji tvoří: ti, co se modlí (duchovní), ti, kdo pracují na sebe i na druhé (venkovský lid, poddaní) , a ti, kteří chrání modlící a pracující (panovníci a šlechta). Toto společenské uspořádání zpochybnil v českých zemích teprve Petr Chelčický kolem roku 1425, tedy zhruba deset let po Husově smrti. Husa nikdy v životě nenapadlo, že by to mohlo být jinak, podřízenost poddaných k pánům uznával beze zbytku. Na tom nehodlal nic měnit!

V tehdejší katolické církvi existovaly zlořády, o tom žádná, už jenom existence dvou a později dokonce tří vzájemně se potírajících papežů budila velké pohoršení. Nelze se tedy divit, že Hus tímto stavem velmi trpěl. Byl úspěšným kazatelem, od roku 1402 kázal v Betlémské kapli, do níž se vešlo až tři tisíce lidí, tedy zhruba desetina tehdejšího obyvatelstva Prahy. A na jeho promluvy bývalo plno. Když to přirovnáme k současnosti, tak to byla Nova tehdejší doby. Většina lidí neuměla číst a psát, moc jiné zábavy nebylo, a tak se chodilo na kázání a mistr Jan Hus patřil v tomto ohledu k oblíbencům pražského lidu.

Jenomže ve svém zápalu za potírání nepravostí v církvi se občas pustil i na tenký led. Jedním z jeho problematických názorů bylo třeba i tvrzení, které by se ze současného pohledu dalo vyhodnotit tak, že lidé nemají poslouchat nadřízené nežijící vzorně. Čili, jestliže třeba je šéf alkoholik a zahýbá své manželce, tak žije v hříchu a podřízení jej nemusí respektovat. Což je ovšem špatně a vedlo by akorát k anarchii.

Hus byl člověk mravného života, tvrdě třeba potíral opilství a hazardní hry. Také tanec se mu zdál škodlivý, poněvadž sváděl ke hříšným myšlenkám. Ano, Hus byl asketa, a obávám se, že mnohé jeho údajné příznivce by tepal velmi nemilosrdně.

Nakonec Hus odjel na podzim roku 1414 na Kostnický koncil, kde chtěl obhájit své učení. Jenomže svoje postavení přecenil a podcenil zároveň. On si neuvědomil, že nejede na teologickou disputaci, ale k soudu. Nicméně je nutné vyvrátit některé setrvale šíření nesmysly o Husovi a koncilu. Tak především Kostnický koncil se nesešel kvůli mistru pražské univerzity, ale proto, aby skoncoval s trojpapežím a zvolil jednoho právoplatného držitele Petrova stolce. To byl jeho hlavní úkol. Husova pře patřila k okrajovým bodům jednání.

Další nonsensem je tvrzení, že tehdejší římský a uherský král Zikmund porušil vlastní ochranný list, který dal Husovi. To opět není pravda. Tento list zajišťoval Husovi pouze bezpečnou cestu na koncil a z koncilu, avšak nemohl předvídat, jak celá záležitost dopadne. Zikmund v rozporu se zažitými představami se naopak snažil Husovi pomoct, jak nejvíce mohl. Protestoval proti jeho uvěznění, vymohl mu veřejné slyšení, ale na druhé straně si nemohl dovolit krach koncilních sezení. Když mu koncilní otcové pohrozili, že jestli na ně bude kvůli Husovi tlačit, tak se rozejdou, což nemohl panovník dopustit a tak Husa obětoval pro vyšší zájem.

Není rovněž pravdou, že Hus byl koncilem odsouzen k upálení, coby kacíř dopředu. Někteří hlavní protagonisté koncilu, například italský kardinál Francesco Zabarella, k němu byli poměrně vstřícní. Dokonce dosáhli toho, že některé body obžaloby byly staženy a snažili se o s smírný přístup k českému učenci. Nechtěli jeho smrt, přáli si, aby své bludné názory odvolal, a zachránil si život. Jenomže Hus nepatřil k špičkovým teologům. Dokonce v jedněch teologických zkouškách na pražské univerzitě skončil z šestnácti studentů na třináctém místě, tedy nic moc. A proti němu stála tehdejší světová teologická špička. Kdo se nevyzná v katolické teologii, tak ani není schopen pochopit podstatu Husova procesu.

Mistr Jan Hus nebyl odsouzen za to, že hlásal pravdu nebo za kritiku zlořádů v církvi. To v žádném případě! Byl odsouzen za své věroučné názory. V tomto případě by bylo chybou černobílé vidění, hodný Hus a zlý koncil. Tak to rozhodně nebylo. Byl to střet dvou vzájemně si nerozumějících světů, mezi gotickým středověkým reformátorem a renesančními kardinály. Rovněž i mistr Jan měl svoje nedostatky. Mezi ně patřila absence pokory a přehnaná sebedůvěra až pýcha na vlastní sebedokonalost. Při jednom veřejném slyšení mu Zikmund celkem trefně připomenul. „Kdo z nás může říci, že je bez hříchu mistře Jene? Nikdo! Buď tedy pokorný.“

Je dobré si rovněž připomenout, že sám Hus nepřímo připouštěl trestání nepřátel božího zákona podle platných předpisů, protože byl produktem své doby, pro níž bylo upalování kacířů v souladu s tehdejšími zákony. Akorát jistě netušil, že takto může skončit sám.

Na závěr ještě jedna často tradovaná nepřesnost. Kostnický koncil neposlal Jana Husa na hranici, protože k tomu neměl kompetence. On jako zástupce církevní moci jej prohlásil za kacíře a předal moci světské, v tomto případě Radě města Kostnice, k potrestání. Teprve kostničtí radní jej odsoudili k smrti upálením a nechali vykonat rozsudek.