Mateřská školka v Plainfeldu u Salzburku letos zrušila tradiční návštěvu Svatého Mikuláše, německy zvaného Sankt Niklas. S vysvětlením, že některé dětičky z prostředí „diverzity a kulturních odlišností“ se Niklase bojí. Škodolibí vtipálci hned spěchali s vysvětlením, že to je ze zdravotních důvodů, z obav, aby děti netrpěly niklastrofobií. Že se i rakouské dětičky bojí Mikulášova čerta, zda odhalí nějakou jejich lumpárničku, patří k tradici. Má černou hrozivou masku, brblá „hudry-hudry“ a „budliky-budliky“ a připomíná, že hřešit se nesmí a nevyplácí. Ale bát se samotného Mikuláše, to by byla novinka.

Takže se po městečku šeptalo (chraňpánbůh že by nahlas vyslovovalo), že zákaz nemá se strachem nic společného a že tou nejmenovanou diverzitou a kulturní odlišností školka myslí místní muslimskou komunitu. A že tedy v místním školství probíhá kulturní islamizace. Jenže zrovna do téhle školky skoro žádné muslimské dětičky nechodí, zaznamenal pan starosta Wolfgang Ganzenhuber. A vyslovil nechápání a zděšení, když mu rodiče sdělovali svůj vztek.

Obecní spor se rozrostl do regionálních rozměrů, až viceguvernérka salzburského kraje paní Marlene Svazek musela vysvětlit, že „Mikuláš patří k naší kultuře a tradici a jeho zrušení by bylo projevem kolapsu našich křesťanských hodnot“. Spor se nakonec řešil hlasováním rodičů a Mikulášovým šťastným návratem.

Zato v městečku Saint-Gilles v bruselském okrese starosta tradici Svatého Mikuláše pro své muslimské spoluobčany „zinkluzivnil“ přejmenováním Saint-Nicolase na Sidi-Nicolas a prodejem mandarinek z Maroka, Úplně zrušil zloducha jménem Fouettard znamenajícím „práskač“, který ho tradičně doprovází jako náhradník čerta, řinčí a vrčí a hudruje, mává na děti bičem a otvírá jim pytel, v němž je hrozí odnést do pekla.

Je to jen pár dalších příkladů už několikaletého západoevropského trendu odbourávání křesťanských tradic a rituálů, na němž je pozoruhodné toto: Téměř nikdy to není na žádost muslimů, jimž mohou být vánoce ukradené, protože je vnímají jako svátek konzumu a ne konkurenčního náboženství. Skoro vždy je to dobrovolná iniciativa horlivých domorodých pokrokových politických korektníků přesvědčených, že tradice bílých rasistů ohrožují svět a musí být vymýceny. Jejich náruživé vymycování se tu a tam v západní Evropě projevuje téměř denně, pestrými způsoby.

Velmistrem vymycování se letos v lednu, hned po oslavách vánočních a tříkrálových, stal nový arcibiskup církve švédské Martin Modéus. Ten po převzetí funkce po odstupující arcibiskupce Antje Jackelén oznámil, že švédská církev přijímá muslimy i s tím, že nemusí měnit víru. A že Mohamed je prorok jako Ježíš. Na potvrzení, že to míní vážně, zakvílel „alláhu akbar“ tak mistrně, že by z toho rodilí arabští muezínové měli mindrák. Švédská církev je spíš „společensky angažovaná“ než svérázná konkrétní vírou, vysvětlil. Odcházející arcibiskupka sice už taky církev otevřela „diverzitě“ a přijala Mohameda za proroka, ale „alláhu akbar“ ještě zpívala ve švédském překladu. Možná proto taky ji církev vyměnila.

Církev se pyšní členstvím prominentního muslima, jímž je vůdce liberální Centerpartiet čili strany středové, Muharren Demirok. Nevítat někoho takového do křesťanské církve z jakýchsi náboženských důvodů by bylo nekřesťanské. Je mnohem křesťanštější to proměnit v přednost a důkaz, jak je ta církev tolerantní. Muslimů i jiných je v církvi zapotřebí, vyhlásil arcibiskup Modéus. Trvat na křesťanské víře jako podmínce členství v křesťanské církvi by byla „ideologizace samotné koncepce náboženství“. Vždyť „diverzita nekřesťanských náboženství je pro církev přínos a výdobytek“.

Česká tradice dodržuje v přejímání západních přínosů a výdobytků přibližně dvacetileté zpoždění. Dejme tomu ještě generaci a ten mírumilovný islám nakonec i Čechům přijde tak samozřejmý, jako kdysi členství v KSČ. Ale žádné strachy, vánoční dárečky vám nikdo nevezme. Jen je podle českých tradic bude darovat z jesliček vykukující a usměvavý Mohamídek.

Převzato z měsíčníku TO.

________________________________________________________

Kurasovy knihy najdete třeba zde: http://www.pi-shop.cz/kuras/

Deník zamilovaného viruse
Uprostřed jedné z virových epidemií se mladý hippie virus zamiluje do mileneckého páru svých nakaženců a odmítá je zabít. Stává se tak pro virusový establishment stíhaným disidentem a bezděkým vůdcem vzpoury, jejímž posláním je zachránit Zemi před hrozící katastrofou působenou lidstvem.

Antonín a František jsou naživu
Rozmarná detektivní novela situovaná do 60. let. Poslední kusy (náhodně objevený balík) z dávno vyprodaného vydání. Kniha oceněna Cenou Jiřího Marka za nejlepší detektivku...

Malá paměť
Malá paměť je memoár, napsaný v trysku za první koronavirové karantény, komponovaný na přeskáčku, komicky vzpomínající na události a osobnosti, které Bejamina Kurase přivedly k psaní jako celoživotnímu řemeslu.

Sex nás všechny přežije
Články na lechtivá témata, původně psané pro Playboy.

Tao sexu
S obvyklým humorem, spikleneckým pomrkáváním na znalce a laskavou shovívavostí k neznalcům, zábavně, srozumitelně a svižně nastiňuje obnovování tradic staročínských taoistických sexuálních technik a taoistické životní filozofie. Proplétá je anekdotami ze staré Číny a z nedávné Hané, kde se určité formy taoistického sexu bezděky pěstovaly za dob hlubokého komunismu.

Soumrak bílého muže
Nové vydání úspěšné analýzy naší doby, rozkrývající informovaně a místy humorně příčiny, ideje a události vedoucí k sebedestrukci moderní západní civilizace, líčící vývoj od jejího vrcholu přes totalitní ničivé politické ideologie 20. století, psychologii sebemrskačství a ztráty pudu sebezáchovy ve 21. století.