Paměť? Oceán? Co to zase je za pohanské zlidšťování přírody? Nestačil nám už profesor James Lovelock s kacířským nápadem, že planeta Země, alias Gaia, je živý tvor s vlastní myslí a vlastními emocemi? A varováním, že budeme-li ji moc trápit, nenechá si to od nás líbit? Oceán je tedy snad její mozek?

Jenže vážně: Na změny oceánové paměti přišli vědci, atmosferologové a marinologové, z univerzity Manoa na havajském souostroví, které kolem sebe má hodně oceánu ke zkoumání. Tou „pamětí“ myslí pomalé změny teplot vody, ve srovnání s rapidními změnami vzduchu. Zpomalování je způsobeno hustotou horní vrstvy mořské hladiny, kde tedy ona paměť „sídlí“, a která sestává z všelijakých jiných substancí než jen čiré slané vody, takže změnu teplot brzdí. Fytoplankton, algae, hustší slanost, rybí hejna, a podobné.

Jedním z takových zahušťujících organismů – možná vlastně nejdůležitějším – jsou fotosyntetizující mikroorganismy zvané prochlorococccus, které jsou jednak základním prvkem mořského potravinového řetězce, jednak zdrojem kyslíku, jehož generují asi 10 % celkového globálního okysličování. Odborně se této vrstvě říká anglicky „mixed layer depth“ zkratkou MLD. Sahá od hladiny do hloubky asi 50 metrů.

Nám laikům to může vysvětlit prázdninovou středomořskou záhadu, poznanou třeba na řeckých ostrovech nebo plážích tuniských: jak to, že v červnu i při 28 stupních vzduchu dosahuje teplota moře jen taktak na 20, zatímco začátkem října při 20 stupních vzduchu a chladnějších nocích je ještě o pár stupňů teplejší.

Na této paměti přirozeně závisí i to, co v té či oné části oceánů bude přežívat, nebo mřít, nebo se stěhovat jinam. Řídnutí MLD, čili slábnutí oceánské paměti, a s ní i prudší a nepředvídatelné změny mořských teplot havajští vědci vysvětlují antropogenním globálním oteplováním. Na to se dnes svádí leccos. Tedy, přesněji, svádí se to na člověka a jeho uhlíkové a metanové sajrajty vypouštěné do ovzduší.

Vědcům sledujícím život v oceánech – ale taky třeba rybářům – to komplikuje odhady a předpovědi, kde kdy jaký oceánský život najdou. Nebo jak dlouho tam či onde takový či onaký život bude ještě přežívat. Nebo jak jinak na to vše rapidnější teplotní změny budou působit.

Z dosavadního tempa změn havajští vědci propočítali předpověď, že do konce tohoto století ochabne paměť všech moří – a v některých oblastech dokonce zanikne zcela. Čili že teplota moře se bude rapidně měnit s teplotou vzduchu. Nikdo zatím nedokáže předpovědět, jak to ovlivní počasí a jeho výkyvy, ale hlavně co to udělá s mořskými živočichy, ani zda vůbec přežijí některé druhy poskytující lidstvu potravu. Mořští biologové i rybáři si už všímají přesunů některých známých rybích hejn. Mořskou obdobou příslovečného „kanárka v dole“ jsou korálové útesy, které odumírají alarmujícím tempem.

Jenže je viníkem ztrát oceánské paměti skutečně globální oteplování, navíc ještě antropogenní? Nebo je působí jiné surovosti, které na planetě pácháme?

Popovídejme si tedy pro změnu třeba o zasviňování moří plastovými odpadky. Těch, jak už je bohatě dokumentováno, plavou po hladinách oceánů celé „ostrovy“ velikosti Francie nebo Španělska. Ucpané jsou jimi delty řek v Indii a v Číně. Plastové sáčky klesají ke dnu, kde dusí mořskou floru i faunu, včetně korálů. Jeden takový sáček byl nedávno nalezen až v hloubce 10 kilometrů. Podél pobřeží se jich ve vodě třepotají miliony – a s nimi v trávicím ústrojí brutálně mřou ryby, velryby a mořští ptáci, kteří si je pohledem spletli s potravou.

Jakoby už to samo o sobě nestačilo, zjišťuje se v mořské vodě pomalé rozkládání plastů, nebo přesněji mikroskopické odlupování toxických chemikálií zvaných mikroplasty. Velké procento mikroplastů se do moře odlupuje z rybářských sítí, dnes vyráběných z umělých vláken.

Mikroplasty prosakují, toxikují a nakonec usmrcují ony základní mikroorganismy. Jejich smrt snižuje produkci kyslíku, čili zvyšuje procento oxidu uhličitého, čili posiluje oteplování. Navíc tím, že takto snižuje jejich reprodukci (jejich úbytek je už prokázaný), ředí onu vrstvu MLD a podrobuje oceán silnějšímu a akutnějšímu vlivu vzduchu. A ubírá mu paměť. Globální alzheimerovka.

Těmito chemikáliemi otrávené organismy předávají toxiny rybám a korýšům. Z nich se jedovaté mikroplasty dostávají až do potravy člověčí. Tou poškozují lidský organismus – třeba takovýmito zjištěnými neduhy: oslabená nebo nulová plodnost, hormonová nerovnováha, kardiovaskulární choroby, diabetes. A rakovina. Míra a rozsah toxicity potravy získávané z moře se ještě pořádně nezačaly zkoumat. Přitom mohou být pro život na planetě smrtelnější, než to oteplování. Navíc je to útok na planetu okamžitě viditelný, hmatatelný a řešitelný – a nepotřebuje žádné většinové hlasování ukázněně souhlasících vědců.

A teď, prosím, někdo vysvětlete, proč od všech těch ekoaktivistů, od Al Gorea přes Gretu Thunbergovou po Green Deal a Extinction Rebellion, o tom nic neslyšíme.