Nejvíc srandy za celou svou emigrační éru jsem zažil s Maďary v BBC. Kanceláře měli hned vedle našich na témže poschodí, takže jsme na sebe neustále naráželi, často jsme si s nimi sedávali v kantýně na čaj a mudrovali o Střední Evropě. Neustále mě překvapovali, jak vysoké mínění měli o Češích coby vytříbeně kulturním národě. Všichni znali všechny hlavní české skladatele od Stamitze po Janáčka a Ježka. Měli přečteného Haška a Čapka.

Z kolegů v maďarské redakci BBC se ke mně rád hlásíval Matyi Sárközi, básník a esejista píšící maďarsky a v Maďarsku dnes dost známý, říkají mně někteří Maďaři. Hlásíval se ke mně asi proto, že jsem mu hned při prvním setkání zarecitoval maďarskou dětskou říkanku, kterou jsem se už v dětství naučil od spolužáků dvojčat Petra a Pavla Baloghových, jejichž rodiče měli tu prozíravost s třemi syny prchat až do Olomouce z Berehova na Podkrapatské Rusi, než ji anektoval Sovětský svaz. Ta říkanka byla o hodinách tikajících na stěně a zněla takto (psáno foneticky):

Óra óra falióra
alo deheď hintalóra.

Matyi byl emigrant šestapadesátník. V Anglii vystudoval dějiny umění a vedle psaní a vysílání v BBC si pořídil malou galerii v Hampsteadu v uličce Perrins Court, v domečku, který si koupil a sám opravil na elegantní šmrnc. Často jsme spolu sloužívali noční šichty. Teda spolu – jeden po druhém, v témže studiu. Šichta končila dvěma ranními středoevropskými čtvrthodinkami. Poláci v 5.00, Češi 5.15, Maďaři 5.30, a totéž o hodinu později.

Protože jsem ty noční šichty dělával často, postupem času mně v paměti utkvěly zahajovací věty maďarského vysílání. Pamatuju si je dodnes. Nejsem si jistý pravopisem, tak zde foneticky:

„It London. Jóregelt kedveš holgotuink. Az angól rádió maďáradáša kezvetiťük a husonöt, horminceď, neďveneď éš neďven kilenc métereš rövithulámon, volomint a ketösás horminc ketö métereš kezéphulámon.“

Totéž, co jsme říkali my česky. „Volá Londýn. Dobré jitro, milí posluchači. Toto české (oni maďarské) vysílání britského rozhlasu zachytíte na krátkých vlnách 25, 31, 41 a 49 metrů a střední vlně 232 metry.“

Ještě k tomu někdy dodával „megiš métlem tehát“ znamenající „opakuji znovu“.
Dávám to k dobrému pokaždé, když se seznamují s novými Maďary, k jejich velkému veselí.

S Matyim jsme se zdravívali tak, že on řekl něco jako „náskledanou míli pósluháči“ a já jsem mu odpovídal buď to „megiš mélem tehát“ nebo „leközeleb tyzeneďórátol“ znamenající „ozveme se opět v jedenáct hodin“.

Matyi se podezřele usmívával nad mým příjmením a zdravíval mě někdy taky větou „hoď meď nekedo kuráš“. Dlouho jsem si myslíval, že to je nějaký normální maďarský jmenovitý pozdrav, než mně další kolega István Szálai prozadil, že je to otázka znamenající „jak sis zašukal?“

Szálai byl z nich největší srandista. Při jednom sezení u čaje v kantýně se mě zeptal, odkud přesně jsem. A pak říká:
„Olomouc, to znám, to je u Šternberka.“
„To je sice pravda,“ odpovídám, „ale je to jako kdybys řekl, že Budapest je u Kiskunfélegyházy“.

A od něho mám tento nejlepší maďarský vtip, jehož dvojpointa vás překvapí, i když víte, že posloucháte vtip a jste na gag připraveni.

Jones navštěvuje Maďarsko na domlouvání byznysu. V Budapešti jedná s ministrem obchodu. Hezky se spolu opijí a ministr ho vede do sklepení, kde je sejf. Otevře sejf a v něm je lebka.
„Tahle lebka, Jones, nesmíš to nikomu říct, žes ji viděl, je lebka našeho národního hrdiny Lájose Kossutha“.
V Szegedu jedná se starostou, opijí se, starosta ho vede do sklepení, otevře sejf, tam lebka:
„Tato lebka, Jones, nesmíš to nikomu říct, je našeho národního hrdiny Lájose Kossutha.“
Totéž se mu stane ve třech dalších městech.
Při jednání s hrabětem Eszterházym se opět hezky opijí, hrabě ho vede do sklepa, otveře sejf, v něm dvě lebky, malá a velká.
„Tahle lebka, Jones, a nesmíš to nikomu říct, je lebka našeho národního hrdina Lájose Kossutha.
„Tam jsou dvě,“ povídá zmateně Jones.
„Ta malá je, když byl malý a ta velká, když byl velký“.

Jones se vrátí do Londýna a vypráví to svému kamarádovi Pálovi Siklosovi z BBC. Ten se rozchechtá:
„Jones, už od Cambridge se ti snažím vysvětlit, jací jsou Maďaři podvodníci. Pojď, něco ti ukážu.“
Otevře sejf, tam je lebka.
„Tak, Jones, tahle lebka, a ty dvě u Eszterházyho, jsou jediné pravé, všechny ostatní jsou padělky“.

A každý Maďar za to opravdu může, že je Maďar.

Z Kurasova memoáru Malá paměť vydaného v roce 2021 v nakladatelství Dauphin.

Kurasovy knihy najdete třeba zde: http://www.pi-shop.cz/kuras/

Z Kurasova memoáru Malá Paměť v nakl. Dauphin

__________________________________________________________

Kurasovy knížky najdete třeba zde: http://www.pi-shop.cz/kuras/

Deník zamilovaného viruse
Uprostřed jedné z virových epidemií se mladý hippie virus zamiluje do mileneckého páru svých nakaženců a odmítá je zabít. Stává se tak pro virusový establishment stíhaným disidentem a bezděkým vůdcem vzpoury, jejímž posláním je zachránit Zemi před hrozící katastrofou působenou lidstvem.

Antonín a František jsou naživu
Rozmarná detektivní novela situovaná do 60. let. Poslední kusy (náhodně objevený balík) z dávno vyprodaného vydání. Kniha oceněna Cenou Jiřího Marka za nejlepší detektivku...

Malá paměť
Malá paměť je memoár, napsaný v trysku za první koronavirové karantény, komponovaný na přeskáčku, komicky vzpomínající na události a osobnosti, které Bejamina Kurase přivedly k psaní jako celoživotnímu řemeslu.

Sex nás všechny přežije
Články na lechtivá témata, původně psané pro Playboy.

Češi na vlásku
Kurasův nejstarší besteller, původně psaný anglicky s titulem Czechs and Balances, časem přeměněný v evergreen a aktualizovaný novou kapitolou dělá českou historii jednoduchou jako vyhození z okna. Náš národní charakter pitvá s požitkem a vtipem a přináší jak informativní, tak vysoce zábavný pohled na české dějiny.

Soumrak bílého muže
Nové vydání úspěšné analýzy naší doby, rozkrývající informovaně a místy humorně příčiny, ideje a události vedoucí k sebedestrukci moderní západní civilizace, líčící vývoj od jejího vrcholu přes totalitní ničivé politické ideologie 20. století, psychologii sebemrskačství a ztráty pudu sebezáchovy ve 21. století.