Pravděpodobně nějakým omylem zůstal v novelizovaném vládním prohlášení záměr vyhlášení dvou nových národních parků, Křivoklátsko a Moravská Amazonie, resp. Soutok. Zejména v době nutného šetření je vyhlášení dalšího národního parku novými náklady státu ve stamilionech a ztrát v obdobných hodnotách. A také nejistou budoucností jak pro lesy, tak pro místní obyvatele. Proti vyhlášení obou národních parků vystupují nejen místní samosprávy, občané, ale i mnoho lesníků a odborníků na ochranu přírody. Do parlamentu byla nedávno předána petice proti vzniku NP Křivoklátsko s více než jedenácti tisíci podpisy.

Odkud se bere ten obrovský rozpor mezi plány Ministerstva životního prostředí a vedení Středočeského kraje, kteří o vyhlášení Národního parku Křivoklátsko usilují, a místními samosprávami, které jsou striktně proti? Je to také tím, že již několik let spolu komunikují starostové z obcí Národního parku Šumava, NP Českého Švýcarska a regionu Křivoklátska a vyměňují si informace o rozdílu mezi historickými sliby, danými při vyhlašování národního parku, a realitou života s národním parkem. Například, že do rozsáhlých území Šumavy se nesmí vstupovat kvůli ochraně tetřeva, oblíbená turistická cesta na Modrý sloup je trvale uzavřená a správa parku se přes protesty dokonce chystá zbourat historicky cennou chatu Klubu českých turistů pod Roklanem, aby do tohoto území už nikdo nikdy nechodil. Nebo to, jak jsou vlastníci lesních celků omezeni ve svém hospodaření. Co se bude bourat, omezovat a uzavírat na Křivoklátsku? Opět z hospodářské krajiny, po staletí ovlivňované a kultivované lesníky a zemědělci, budeme za stamiliony vytvářet „divočinu“?

Mezi starosty také koluje záznam z vyjádření náměstka ministra životního prostředí, který na valné hromadě České lesnické společnosti odpověděl na otázku z pléna „Kdo je zodpovědný za miliardové škody na lesích v NP Šumava“ takto:

„Na Šumavě nevznikla žádná škoda a nelze proto hledat konkrétního viníka. Jediným odpovědným činitelem za současný stav Šumavy je „Pithartova vláda“, protože vyhlásila národní park a neuvědomila si, že tím vyjímá celý krajinný celek z lidské produkce a výnosovosti, a převádí ho do režimu ochrany přírody, kde tyto hodnoty neplatí. Přitom si neuvědomila, že tato krajina už nikdy nebude taková jako dosud, že může být po několika letech dokonce „hnusná“, a že se tedy nikdo nemůže divit, když na těchto územích ničí les vichřice, požáry, anebo kůrovec, protože to je přirozená součást přírodních procesů.“ Skoro to vypadá, že na MŽP neznají pojem ekologická újma a ekologické funkce. Podobně však zní vyjádření přímo od vedení NP České Švýcarsko, které také stojí za to ocitovat: „Vzhledem k dlouhodobým cílům ochrany národního parku zasažení části území NP požárem, který je především přírodním činitelem a faktorem změny ekosystémů, nepředstavuje v principu negativní dopad na přírodu NP. ……. Ano, na požářišti byli jedinci některých druhů zasažení fatálně, významně bude vlivem požáru změněna druhová skladba lesa, sukcesní stádia bezobratlých a vegetace budou odlišná od společenstev před požárem, ale toto není v rozporu s dlouhodobými cíli ochrany NP, nýbrž přesně naopak.“

V poslední větě tedy čteme, že požár není v rozporu s dlouhodobým cílem ochrany přírody v národním parku. Zatímco obce a podnikatelé v NP České Švýcarsko sčítají škody v turistickém ruchu v desítkách milionů, ministr jim navrhuje, aby turistům vykládali, že spáleniště je úžasný zážitek, který jinde neuvidí. Skoro bych se vsadil, že tohle úředníci z ministerstva starostům na Křivoklátsku neříkají.

Aktivisté Greenpeace nedávno v Praze před Ministerstvem zemědělství demonstrovali proti kácení stromů starších sto let. Kde byli tito lidé, když vedení Národního parku Šumava nechalo záměrně žírem kůrovce uschnout milion stromů starých více než sto let? A například na Pramenech Vltavy, v tomto ikonickém šumavském místě, záměrně nechalo vedení NPŠ uschnout poslední pralesní zbytky se stromy starými více než tři sta let. Za tisíce korun pak jeden každý strom upravovali zářezy tak, aby napodobovali zlomené stromy. Na Trojmezné to byly smrky staré až 600 let a takových lokalit bylo na Šumavě více.

Státní kasa je prázdná a provoz parku stojí ročně stovky milionů korun. Na Křivoklátsku ztrátou příjmu z pronajatých honiteb a těžby dřeva přijde stát o další stovky milionů korun. A argument ochranářů, že se přestane kácet? Opět tady máme příklad Národního parku Šumava, který každoročně kácí a prodává dřevo za cca 300 milionů korun. Národní park, který se živí těžbou dřeva, to je protimluv, ve kterém žijeme. Nápad na vyhlášení dvou dalších národních parků v naší malé zemi je proto potřeba mlčky opustit.