Sváteční den využila i iniciativa Česko na 1. místě, jež uspořádala „pochod na Českou televizi“ a posléze i průvod na Národní třídu. Jedním z požadavků bylo umožnit veřejné vystoupení pana Vrabela v přímém přenosu.

Demokracie má mnoho výhod, které už ani příliš nevnímáme. Jednou z nich je možnost ovlivnění věcí veřejných tím, že jednou za 4 roky máme šanci změnit zákonodárný sbor 200 poslanců, případně jednou za 2 roky 21 senátorů. Nejsou nám už – naštěstí – předloženi spolehliví soudruzi a soudružky, kteří svou budovatelskou iniciativou a vlastnictvím příslušné rudé knížky simulovali demokracii tím, že schvalovali každou pitomost z ÚV KSČ.

De facto každý občan, který cítí potřebu společenské změny, má právo založit politickou stranu (případně vstoupit do některé zavedené) a sehnat pro svou vizi dostatečný počet hlasů, aby v parlamentních volbách dosáhl alespoň 5% všech odevzdaných hlasů. Je pravdou, že v naší zemi je řada politických stran, které sice existují již mnoho let, avšak jejich program je natolik nezajímavý a jejich představitelé nedůvěryhodní, že jejich volební zisky se pohybují v hodnotách promilových.

Je naprosto logické, že politické strany, které zastupují početnou základnu a vyšší procento voličů, mají mít (a mají) mnohem větší prostor ve veřejnoprávních médiích, než strana, která má 20 členů a cca desetinásobek příznivců. Představa, že každý, kdo založí politickou stranu či hnutí, dostane svůj prostor v prime time veřejnoprávního média, je bláhová. Pokud by tomu tak bylo, byl by celý program vyplněn panoptikem obskurních postav, které budou tvrdit s vážnou tváří neskutečné pitomosti a bláboly. Je čím dál zřetelnější, že se doba dramaticky mění. Dříve se hlupáci za svůj hendikep tak trochu styděli, dnes to vydávají za přednost.

Už samotná petice za presidentské odvolání vlády, kterou výše uvedená iniciativa organizuje, je naprostým nesmyslem. Pokud by si kdokoliv z uvedené skupiny našel aspoň chvilku času, z Ústavy by se dozvěděl, že president tuto pravomoc nemá. Udělat to může jen při demisi vlády, kterou mu oznámí a přinese písemně předseda vlády. Z uvedeného je zřejmé, že pokud by se pan Vrabel nakonec dostal do televize, byli bychom nuceni poslouchat podobné nesmysly, které proklamuje z pódií svých demonstrací.

Svoboda slova, jeden z pilířů demokracie, neznamená automaticky, že každý občan této republiky bez ohledu na jeho mentální výbavu, má právo vystupovat ve veřejnoprávním prostoru a tam trousit své představy. Má plné právo pořádat demonstrace „mezi svými“, má možnost si zaplatit inzerci v komerčních médiích atd.

Občané jsou tímto způsobem ušetření dennodenního přílivu „názorů“ mentálně alternativních osob, které ve stabilizovaných demokraciích slouží jako pouťové obveselení.