Snad všichni občané souhlasí, že je nutná důchodová, daňová a zdravotnická reforma. Nevím, jak to vláda koordinuje, ale vím, že to směřuje k tomu, aby se výdaje na sociální a zdravotní pojištění platily z jednoho měšce. Přestal bych slyšel od zdravotní pojišťovny, že nemá zájem na zavedení nového drahého léku, který zkrátí dobu pracovní neschopnosti a sníží pravděpodobnost invalidního důchodu, poněvadž to platí „jiné ministerstvo“. Noční můra správců důchodového pojištění je kombinace drahých léků, která by o dva roky prodloužila lidský život.

S léky se plýtvá. Náklady na léky rostou raketově. Farmaceutický průmysl se jeví jako největší černá díra, kam mizí peníze ze zdravotního pojištění. Ono se to tam nejsnáze dá spočítat. Vezměme však v úvahu vývoj pracovní neschopnosti u nás. Počet prostonaných dnů v pracovní neschopnosti klesl ze 110 milónů v roce 2001 na 71 miliónů v roce 2009. Věřím, že na tom má podíl farmakoterapie, která má čím dále tím více preventnivní charakter. Regulace nemocenských dávek mohla mít rozhodující vliv. Lidé však zřejmě neumírali, protože nešli s nezávažnými zdravotními potížemi k lékaři. Doba dožití se nadále prodlužuje, ale odkad doby nároku na starobní důchod pořád ještě populární není.

Nejvíc kritiky si vysloužily první kroky reformy zdravotnictví. Není divu. Vypadají tak, jako by reformátorům šlo jen o peníze od chudáků pacientů. A ministr Heger v tom pokračuje, ačkoliv je jasné, že to byla politická sebevražda pro MUDr. Julínka a ODS.

Mám dotaz. Máme sedm zdravotních pojišťoven. Jejich existence je právem zpochybňována, poněvadž hřiště, na kterém si mohou konkurovat, je snad jen reklama a barevné publikace. Co kdyby se v rámci celkových reformních kroků vlády utvořil prostor, v kterém by pojišťovny mohly v jistých mantinelech manipulovat s výší pojistného? Ta by se mohla stanovovat za obdobných podmínek, za jakých občan uzavírá životní pojistku. Výdaje za zdravotní péči jsou přece vyšší u kuřáka, člověka odmítajícího učinit cokoliv ke zlepšení svého životního stylu a nečistí si pořádně zuby. Nedělám si velké iluze o působnosti zdravotní výchovy, není-li podporována ekonomickými stimuly.

Pojišťovny by mohly konkurovat nabídkou úrovně péče a odpadla by nekonečná diskuse o tom, co je celostátní standard a nadstandard. Rozhodnout o svém standardu by si to mohl jinak stárnoucí tramvaják v Ostravě, obézní advokát v Klatovech nebo zdravotní sestra s jedním dítětem v Praze, která holduje basketbalu a plánuje ještě aspoň jedno dítě. Pojišťovny by mohly konkurovat i nabídkou lékařů, se kterými mají smlouvu. Vedlo by to ke korekci rovnostářského odměňování podle peněžní hodnoty bodu, která je dosud stejná pro špičkového a průměrného lékaře. Smlouvy pojišťoven s lékaři a zdravotnickými začřízeními by byly individuální mimo jiné také podle ordinačních hodin a čekací doby na vyšetření.

Možná budeme příjemně překvapeni. Vzpomeňme na důsledky zániku monopolu na povinné pojšitění zodpovědnosti za škodu způsobenou provozem auta. Kolik za povinné ručení platíme dnes ve srovnání s dobou státního monopolu?

Vím. Zdraví auta není totéž jako zdraví člověka. Za mnoho nemocí může dědičnost. Příroda není spravedlivá a společnost má povinnost se o spravedlnost starat. To, čemu se říká osud, jsou naše geny. Geny jsou karty, které nám byly na začátku našeho života rozdány. Pak záleží na nás, jak s nimi hrajeme. Zdravotní pojištění by nás mělo nutit hrát s nimi co nejlépe.

Dědí se i majetek. Nedokážu se smířit s tím, že bohatí všude na světě jsou zdravější než chudí. Nenapravíme to rovnostářstvím v pojištění, poněvadž pak si bohatí nacházejí šedivé cesty k zaplacení lepší péče.

Jsem optimista a myslím, že v příštích volbách by lidé volili stranu a politiky, kteří by umožnili platit méně za zdravotní pojištění, když se o své zdraví budou starat.

Převzato z Vinar.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora